Velký vlastenecký výlet (2025)

Ono je doslova k zblití sledovat někoho, kdo nesoucítí s lidmi, kteří si prochází peklem. Na druhou stranu, tohle není cesta, jak někoho přesvědčit. Fungovalo by to i opačně, když by se "dezolát" snažil přesvědčit je, člověk by tu jejich realitu také nepřijal. Dokument určitě nese nějakou výpověď, otázka ale je, pro koho. Tady je problém daleko hlouběji a chce to asi větší trpělivost těmto lidem naslouchat a vést s nimi dialog, pokud je to možné. Vidět takto zmasírované lidi je stejně smutné, jako koukat na následky války. Dokument se asi více mohl zaměřit na vnímání světa "dezolátské" trojice, než-li na dopady války a jejich reakce. Bylo vidět, že oni tuhle realitu nevnímají, musela by jim ta raketa spadnout přímo nad hlavu, aby spadla ta jejich myšlenkovou zeď, kterou mají velmi silně vystavěnou. 60%

Film primárně selhává na svojí hypotéze, která je nesmírně naivní a indoktrinační (vývoz dezolátů k převýchově) namísto toho, aby zaujal pozici obezřetného pozorovatele při počínání svých aktérů. Aby nechal protagonisty hovořit, pronášet spontánní dojmy a úvahy, střídmě je konfrontoval a pomáhal rozvíjet jejich argumentační rámce a reflexi. Namísto toho zde máme nejhorší možný přístup k diskusi, a to přesvědčit druhou stranu a vštípit ji vlastní názor namísto toho, abychom přijali skutečnost odlišných názorů a v rámci hovoru se snažili porozumět jinakosti a odkud pramení. Skutečnost, že se premisu výpravy po její trvání nedaří naplňovat, se projevuje v závěru, kdy to film na poslední chvíli dohání neprofesionální a emočně vyhrocenou debatou na schodech v poslední naději o změně myšlení. Kdy to Kvapil "totálně ztratí" a naplno se ukáže, že vývoz českých duší z hradeb svých domácností a anonymity sítí nezabrání režisérovĕ kompletní ztrátě iluzí, jeho poslední víry v lidstvo. Navzdory nepotvrzení původní hypotézy však film nabízí perspektivu abstraktní povahy války, totiž rozdílu mezi nacionální a autentickou osobní válečnou zkušeností. Ve filmu tak pozorujeme naše protagonisty na exkurzi v kulisách války, procházející se v ruinách města jako létem znavený turista po přímořské metropoli, sbírají suvenýry a pronášejí plytké komentáře podle toho, co je zrovna zaujme. Svědectví na vlastní oči s průvodcem, programem, přeživšími, s logistickým I bezpečnostním zázemím a s kamerami v ruce pod záštitou štábu. Schopnost empatie sahá pouze potud, kam jsou schopni protagonisté provádět imaginativní cvičení a aplikovat tuto hypotetickou realitu na jejich domoviny, obce, v nichž žijí, na svoji rodinu, každodenní život a vše, co v něm mají rádi. A to v dokumentu vpravdě moc neprovádějí - ani k tomu nejsou vybízeni. Ve filmu se několikrát objevuje variace na "tak co, přivezl jsem tě dostatečně blízko na to, abys věřil/a, že válka existuje?", ale myslím, že žádný z protagonistů existenci války vyloženě nepopíral. Cílem výpravy měla být jasná identifikace strany agresora, a to Putina, a přehodnocení stanoviska k němu. A tímto se dostáváme k te abstraktní rovině války, kdy navzdory autenticitĕ větší než sám život nemůžou šrapnely, ruiny ani masové hroby poskytnout našim protagonistům klíčové důkazy o viníkovi. Potřebují vidět tu zmáčknutou spoušť či znásilnění na vlastní oči, a bůhví, zda by to stačilo. Dunění raket jim bylo málo. Sirény jako když na dovolené začne pršet. Chtěli se procházet, musí se schovat. Jistý posun ve formě odvracení zraku však spatřuji v osobě Petry, podle které je (v jejím závěrečném video medailonku) válečná zvĕrstva coby prostředky dobývání cizích území nezbytné odsoudit jako nepřijatelné, a to bez ohledu na stranu barikád. A to mi nepřijde málo. Jinak se mi však z paní Petry zejména při návštěvě lesního pohřebiště dělalo fyzicky špatně stejně jako z Ivoše snažícího se obhájit znásilnění dítěte právem vojáka užít si poslední hodiny svého života. Tam jsem se cítila dost podobně jako Kvapil v závěru, se vztekem zaťatým do pěsti a slzami bezmoci na krajíčku, a musela se opravdu hodně přemáhat, abych to dokoukala. Není mi příjemné obývat tentýž svět s těmito lidmi, eufemisticky řečeno.

Keď sa snažím hodnotiť samotný dokument, jeho myšlienku, s ktorou bol natáčaný, a myšlienku, ktorú konečný film má, bijú sa vo mne pocity. Vzhľadom na slová režiséra Robina Kvapila zo záveru cítiť, že do nahrávania dokumentu šiel s tým, že ruskou propagandou zmagoreným jedincom ukáže realitu ruských zverstiev na Ukrajine a nahlodá/pozmení ich myslenie. Prvú polovicu filmu som si hovoril, že ak išlo tvorcom o toto, je to zbytočný dokument. Skutočná a oveľa dôležitejšia myšlienka, ktorú však dokument primárne šíri (z pohľadu režiséra možno nechtiac a sekundárne), je, že týchto ľudí nepresvedčíte tým, že ich privediete k ukážkam zverstiev. Dlhodobý vplyv propagandy, hoaxov, sociálnych sietí (ktoré sú, žiaľ, nekonečná a často neriadená žumpa) či nepripravenosti ľudí na nástrahy internetu, je tak zhubný, že pár dní na mieste činu ich hlavu nezmení. A vplyv je tak výrazný, že si títo ľudia ospravedlnia v hlave aj to, že ruský vojak znásilnil ukrajinské dieťa.

Nebudu se vyjadřovat k těm výletníkům, protože jsem nečekal žádnou velkou přeměnu. Zároveň mám možnost se k situaci na Ukrajině na plnou hubu vyjádřit. Když válka začala, tak jsem řekl kolegům, že bych tam nasadil okamžitě veškerou techniku, stíhačky, bombardéry i vojáky. Od té doby se za nás stydím (za západní svět). Největší problém však ve vztahu k dokumentu vidím v médiích a zejména k České televizi, která není schopna objektivně informovat o tom, co představuje Rusko, jak tam funguje moc, její předávání, a ponejvíce to, že Rusové rozumí jen bolesti a síle (můžu jim poradit i nějaké knížky). Nevadí jim vraždit a ničit, jediné co netolerují, je slabost a prohra. Slabost západ předvádí v plné síle bohužel. Ačkoliv vím, co se na Ukrajině děje, vidět to "naživo" mnou hluboce otřáslo. Za moment hodný pointy považuju zamyšlení paní Petry nad tím, jaké má smysl dobytí zničené vesnice či města. Tedy, Rusové mají rádi reportáže z "raket dopadajících na nepřátelská území" a těší je, pokud mohou ničit co nejvíce, to ke spokojenosti stačí, cíle se navíc splní a Vláďuška je spokojený... víc v tom není. Žádná strategie, nebo hluboká taktika.

70% Naivní režisér vezme tři dezoláty na výlet, zahraje jim i divákům na city a překvapeně zjišťuje, že ani osobní zkušenost s válečnou oblastí s jejich názory nehne. Málo se jich ptá, málo „kouše“, takže není těžké dokument odstřelit. Nicméně snímek dává podněty k přemýšlení, svižně utíká, dezoláti chvílemi mrazivě „baví“ a je dobře, že v dnešní době plné dezinformací konečně toto téma někdo „zamrazuje“ v čase. Při chuti na mírný masochismus tedy doporučuji.