Válečný fotograf (2001)

Jako celek není dokument až tak skvělý. To ovšem rádi odpustíme, jelikož jde o velmi silné téma a o velmi zajímavou ikonu fotografie. James si musel (musí) procházet vnitřními démony, které si zřejmě nedokážeme ani představit. Je celkem logické, že vás takové zkušenosti oddálí od většinové společnosti a stane se z vás samotář, který nemá rodinu. Toto povolání, s takovým nasazením, je s rodinou v podstatě neslučitelné. Další otázkou zůstává, zda člověk dokáže žít "normální" život po všech těch hrůzách. Takový Antonín Kratochvíl je snad už počtvrté ženatý a dokazuje, že toto povolání rodinnému životu zrovna nepřeje. Respekt. O důležitosti této práce není možno pochybovat, otevírají nám oči, přenášejí události, které by nám byly navždy uzavřeny.

James Nachtwey rozhodne nie je žiadna hyena profitujúca z nešťastia druhých a zarábajúca si ako vojnový fotograf, aby ukázala druhým, čo by nemali brať na ľahkú váhu a čo by im nemalo byť jedno. O tom, že je to dobrý človek svedčí jeho povaha, to ako sa prezentuje a to, čo hovorí, najmä na konci tohto dokumentu. Problémom je, že je za čudáka a ľudia, ktorí by mali byť ako on robia priestor tomu, čo potom on fotí. Ak ide o peniaze, tak protestuje veľa ľudí, ak ide o mier v inej krajine, tak je to ľuďom zväčša jedno až kým to nepríde k nim alebo jednoducho uveria klamstvám vlád, že tam treba vyslať vojakov, ktorí vraždami iných nastolia mier, no presne tí ľudia, ktorí ich tam posielajú, tam svoje deti nepošlú a pre svoje záujmy využijú väčšinu, ktorú oblbujú rečami, že zachraňujú ľudí pred tým, čo sami spôsobili. Vo vojne často nie je dobrá strana, ale trpia v nej ľudia a to presne zachytávajú vojnoví fotografi, aby akože upovedomili ľudí, no akosi sa to nedarí. Už sa zabudlo na to, ako OSN a NATO pre strategické záujmy nechali napospas ľudí v Rwande kvôli európskym konfliktom a ťažko povedať čomu ešte a už tu máme ďalšie konflikty a ľudia sa nie a nie poučiť. Mnohí žurnalisti svoje fotky upravujú, kvôli zisku klamú a pomáhajú vojnovej mašinérii, kvôli oceneniam často robia nehumánne veci a nasadzujú zbytočne svoj život a krehkú čiaru ľahko prekračujú a práve preto mi je ľúto, že sa v tejto téme viac neporýpali a že sa ani samotný James kvôli svedomiu a prevencii nepremohol. Proste z neho veľa nedostali a je smutné, že sme sa nedozvedeli niečo zo zákulisia, že to bolo akoby v medziach predpokladaného, ale aj tak to je silný film, ktorý za to stojí, no smutné je, že aj títo novinári sú len kolesom v svetovom pláne, ktorý je viac než zvrátený, najmä keď sa majú rozhodnúť, či pomôcť alebo urobiť fotku, tak mnohí zlyhajú. Škoda, že dnes nenatočili podobný film, ktorý by sa z tohto poučil a stal sa priam investigatívnym dielom, ktoré by zamietlo s ľudskou hlúposťou, naivitou, či ľahostajnosťou.

Christian Frei. Není mnoho věcí, které mu můžeme vytknout, tento dokument krásně sedí k hlavní postavě, Jamesi Nachtweyovi. Nádherně propracovaná technika: „skutečnost vyjádříme obrazem“. A ne okecáváním v postsynchronním komentáři.
Například ve scéně, kdy pan fotograf vyvolává fotky, je nádherně vidět, jaký je detailista. Nechat říct nějakého jeho přítele, ano James je puntičkář, nikdo to nevezme tak v potaz jako díky skutku.
Úžasná technická stránka.
Když se zeptáte kohokoliv, jak natočit dokument o válečném fotografovi, nikdo nepřijde na tak krásnou a originální myšlenku, jako je kamerka na foťáku. Díky tomu může divák, v určitých mezích, zažívat chvíle, které jsou dále zaznamenány.
K části filmu, kde jsou záběry z výstavy, není co dodat – skvělé.

Říká se prý, že v situacích, kde již nejsou fotografové schopni fotit, v té chvíli teprve přichází James Nachtwey. Výborný dokument Christiana Freie pojednává o jednom z nejvýznamnějších a nejuznávanějších fotografů současnosti a zároveň nabízí pohled do zákulisí povolání, které se pro mnohé pohybuje minimálně na hraně etiky. Ty otázky se objevují stále dokola: kde je hranice toho, co ještě fotit a o čem ještě žurnalisté mají reportovat; kde je hranice novinářské (ne)zúčastněnosti? Neexistuje jednoznačná odpověď. Sami autoři si podobné otázky sami pro sebe často kladou, a to i v tomto dokumentárním snímku. James Nachtwey však věří ve smysl své práce a k lidem, které fotí a na jejichž neštěstí tak upozorňuje "západní" společnost, přistupuje s největší citlivostí. Je to obdivuhodné - musí být těžké zažít a vidět tolik utrpení a přitom zůstat i nadále Člověkem.

"Tieto zábery kazia obchod" - to je výstižné motto vojnových fotografií Nachtweya. Ohromné dávky utrpenia a skazy, ktoré za tie roky absolvoval, by priviedli na psychiatriu väčšinu z nás. Vnútorná disciplína a presvedčenie o zmysle toho, čo robí mu zrejme umožnili v relatívnom zdraví prežiť. Fotí priamo pri zdroji, čo si neviem dosť dobre predstaviť v jednom prípade a nie 25 rokov! Akceptovať toľko hrôzy robí probém normálnym ľuďom a zrejme preto dávame prednosť ľahkej zábave našich TV kanálov..