Un uomo a metà (1966)

Un uomo a metàtalianskeho režiséraVittoria De Setuz roku 1966 je, dá sa povedať, typickým príkladom ťažkopádnej existenciálnej európskej kinematografie šesťdesiatych rokov dvadsiateho storočia. Hoci sa na jednu stranu dá nájsť množstvo vynikajúcich filmov z tohto obdobia, na druhú stranu existuje aj veľa počinov podobným tomuto De Setovmu dielu, ktoré sú v podstate iba mlátením prázdnej slamy, pričom sa snažia pôsobiť ako výrazne hĺbavé a vysoko intelektuálne. Príbeh o Michelovi (Jacques Perrin), ktorý sa z nejakého dôvodu trápi, je od začiatku nezáživným a divácky neatraktívnym filmom. De Setova snímka prakticky nedokáže nijakým spôsobom vzbudiť u diváka záujem o to, čo sa v nej odohráva. A celej veci výrazne nepomáha ani nudná vizuálna stránka s pomalými zábermi, vyplnenými nepríjemnou, takmer až trýznivou hudbou (ak to vôbec hudbou možno nazvať)Ennia Morriconeho. Tá je však, paradoxne, zároveň to najlepšie, čo De Setov film ponúka. To najlepšie z najhoršie je potom tým, čo zachraňuje akú-takú, skoro až neexistujúcu kvalitu tejto snímky.Un uomo a metàje jednoznačne patetickým a ťažkopádnym pokusom o existenciálnu drámu, ktorá zlyháva hneď v úvode, nudí naprieč celou svojou minutážou, a tým pádom nie je ničím iným, než len stratou divákovho času.

POLOVIČNÍ MUŽ...Introspektivní film zachycující mladého muže trýzněného vzpomínkami a představami, který si vnitřním hlasem vrací a osvětluje životní okamžiky. Vše je zachyceno ve skocích mysli muže.

Film z času, kdy bílý muž v saku symbolizoval existenci Člověka a buržoazie se mohla utápět v rozervanosti ducha, aniž by musela vykročit do reality, která jí již dávno unikla: ale v tom nespočívá polovičatost tohoto muže, protože náš filmový člověk naopak svojí excitovanou katatonií konsekventně dochází do bodu, z něhož žádné konsekvence již ubíhat nemohou – stává se celistvým v moci svého rozhodnutí stát se bezmocným svědkem svého života, pokud se jej zmocní celistvost času. Protože film, který v každém okamžiku směřuje vpřed směrem dozadu, kdy se z cívky odvíjí film pro to, aby se hned navinul na kotouč času, jenž se uzavírá do dokonalosti kruhu, z jehož vězení křičí šílenství pravdy pravdu o nemožnosti úniku, připomíná nám polovičatým, že je lepší žít naše životy rozpůlených duševních androgynů.(28.05.2022)

Oproti obyvatelům De Setovy krátkometrážní dokumentární tvorby, kteří vrůstají do oranišť, pastvišťat a mořských vln, a naráz z nich vyrůstají přirozeně urození, celiství, jeví se Michele zPolovičního mužejako polobytost, lazar stižený mentální sepsí. Režisér pomocí nepřeberných formálních gryfů stvořil vizuálně podmanivý introspektivní vír v Michelově mysli, ve kterém doslova, i díky Morriconemu, slyšíme, jak se komíhá kyvadlo vědomí, jak škrtá o pahorky podvědomí, kýve se z protagonistovatehdydoteď, z citu do bezcitnosti, od křivdy zakušené ke křivdě uštědřené, ze strachu do nejistoty…, až se celá ta individuální, ale kolektivními bědami spoluformovaná neurální skrumáž sjednotí v tón úzkosti, jež úží všechna hlediska a stává se hlediskem jediným. // A zatímco Michele setrvává na nádvoří své mysli a bezbranně hmatá po mocných hradbách – bez brány východiska, sicilští a sardinští rolníci, pastevci, rybáři a jejich ženy klidně hledí vstřícvně, s myslí dokořán.(02.04.2022)

Opravdu skvělý výkon, ve filmu předvádí Jacques Perrin. Skvělá je i nervózní Morriconeho hudba.(02.11.2016)