Tři blízcí neznámí (2018)

Tři nesympatičtí sourozenci se řízením osudu setkají po 19 letech, které trávili odděleně v adoptivních rodinách. Příběh jejich setkání je hodně zajímavý. Ale následné opakování a osočování bylo jako kolovrátek bez jakýchkoliv relevantních informací. Jediné, co jsem chtěla vědět, byly výsledky studie. Má na chování člověka větší vliv genetika nebo prostředí? Povahu a psychické poruchy podědíš nebo byly získané zkušenostmi a separací dvojčat? Doufám, že se za 40 let celá studie odhalí. I když mi přijde, že vzorek byl moc malý na to, dělat závěry. Každopádně mi byla trojčata (později už jen dvojčata) velmi nesympatická a dokument jednostranný.

SPOILERY‼️ Pro vědce není nic bolestnějšího, než přiznání neschopnosti. Neradi hovoří, že na nic nepřišli. Je pro ně lepší zatvářit se tajemně a rozhodnout o odhalení výsledků až desítky let po své smrti. Proto si nemyslím, že studie jednou odhalí něco šokujícího. Sledovala děti do začátku puberty (asi) a nevěřím, že přinese něco zásadnějšího, než tento dokument, který začíná s vyprávěním až o roky později. Nepřekvapilo by mě, kdyby to, co se za 40 let objeví, už bylo v tu chvíli překonané (nepřekvapilo by mě, kdyby byly výsledky zcela mimo). ■ Dokument je pro mě velmi osobní, protože máme dvojčata. Sice dvojvaječná, ale přesto dvojčata, která jsou zvyklá dýchat stejný vzduch, dělit se a žít spolu od momentu, kdy se narodila. Film jim ukážu a věřím, že je pro ně nepředstavitelná myšlenka, že by měly být oddělené po půl roce věku a že by měly žít jedna bez druhé. Jakákoli vědecká studie postavená na této realitě je scestná už jen v tom, že děti v úvodu života poznamená extrémním stresem, který si sice později nebudou pamatovat, ale který přesto zanechá stopy. ⚠️ Konec SPOILERU.

Příběh tří identických  lidí o záhadě, tragédii a lítosti, ale také o naději, odpuštění a lásce, bez ohledu na to, kdo nebo jak jste byli vychováni.  Film je to zábavný ,silný, emotivní, nezapomenutelný a velmi informativní. Nabízí nám jedinečný vhled do toho, co znamená mít vlastní identitu a osobnost. Skrze rozhovory odhaluje jeden fantastický, ale pravdivý příběh... Geny a prostředí jsou vyrovnání protivníci a výchova se dokáže vypořádat téměř s čímkoliv.

Robert Shafran:„Títo ľudia nás rozdelili a skúmali nás ako laboratórne potkany.“Film je o skutočných udalostiach, keď sa traja muži našli a zistili, že sú v skutočnosti trojčatá. Je zaujímavé, čo všetko majú spoločné, napriek tomu, že sa od útleho veku nestretli. Prečo boli po narodení oddelení a neboli adoptovaní spoločne? V tomto dokumente sa odhaľujú temné tajomstvá adopčného centra a vynárajú sa otázky o etickej podstate príbehu. Poukazujú na ďalšie podobné prípady. Vynára sa otázka - príroda verzus výchova. Štúdie dvojčiat, ktoré sa zameriavajú práve na tieto otázky, zahŕňajú výskum dvojčiat s cieľom porovnať genetické faktory s faktormi prostredia. Keď počujete pojem „štúdia dvojčiat“, pravdepodobne si spomeniete na hnusné experimenty Josefa Mengeleho v Osvienčime; tieto experimenty však boli nehumánne a neporovnateľné s vedecky schválenými štúdiami dvojčiat, ktoré boli v tom čase akceptovaným, aj keď kontroverzným pokusom. V konečnom dôsledku  však tento dokument problém zjednodušuje a je v ňom značná dávka senzácie chtivosti. Chcelo by to podrobnejšiu štúdiu.

Určitě to byl fascinující příběh. Jak jako potvrzení, že nás formuje i výchova a může nám poskytnout prostředky pro boje s "vnitřními démony", tak i toho, že zlo chodí po lidech, nikoli po etnikách v případě těch, kteří patřili k etniku, jež tolik utrpělo i lidskými experimenty, ale sami se jich nejen neštítili, ale dokázali je ještě obhajovat. Na druhou stranu ale dokument v podstatě těžil z výsledků kontroverzního výzkumu. Dále byla možná chyba v tom, že zásadní rozdíly mezi bratry byly probrány ve větší rychlosti než podobnosti. Po všech těch pozitivních obrazech mi závěrečná tragédie nedávala smysl a zestárlí bratři vypadali jen jako přešlí životem nebo zarmoucení ztrátou/ztrátami; ani u nich nebylo zřejmé, co jsou ti jejich "démoni". Protože přece jen - ještě v 60 letech trpět odloučením od sourozenců a že toto "velké prázdno" nebyla schopna vyplnit ani vlastní rodina... je mi líto, to nepovažuju ani za dospělé, ani za pochopitelné.//73%