Tohle se stává jen druhým (1971)

Vyborna psychopatologicka drama , ktorou si prešla i sama reziserka - sama spomina, ze musela pochovat dieta. Rodicia by nemali pochovavat deti, no ale svet je drsny a tvrdy ako vsetci dobre vieme a zivot sa s ludmi moc nesere. Humor tu zase nebude, jednak je to krehka nadoba, ktora sa castym pouzivanim rozbije na crepy a jednak s humorom opatrne. Reziserka sa divakom zveruje so svojou traumou prostrednictvom 2. hercov, a to konkretne Marcella Mastroianniho /velka Zranice, La Notte/ a catherine Denevuve /African/. Mlady par sa skryva vo svojom byte pred svetom a liecia si svoje bolesti. Vyborne su hlavne rozhovory, bystry divak hned zisti ze daco velmi zle sa stalo. herecke vykony su genialne : 100 %

„O jednu bytost víc, o jednu bytost míň. A na duši padl černý stín.“Filmová noční můra každého rodiče nenabízí řešení ani falešnou naději, ale mezi řádky sděluje pár věcí, které mohou být pro někoho s čerstvým zraněním ze ztráty hodně důležité. Že čas bolest nevyléčí – to se jen říká, ale není to pravda, – ale že podstatné je žít dál, i když někdo jiný umřel, a především, že člověk zasažený tragédií by neměl zůstat sám, protože ve dvou se to lépe táhne i v nejhorším balastu. Marcello i Catherine přežívají díky tomu, že vzájemná láska přemostila propast, která v jejich životě vyhloubila smrt milovaného dítěte. Tvůrci se nesnížili k citovému vydírání diváka, přestože se na některé momenty hodně špatně dívá (třeba na scénu, tvořící děsivou analogii s názvem, kdy Marcello sleduje jiného otce, běžícího s dítětem do nemocnice). Citlivě a ne zcela tradičně zpracované lidské trauma s ne zcela tradičním (ale skvělým!) hudebním podkladem. První film, při kterém jsem plakala už při úvodní písničce… Tohle se stává jen druhým ale nelze přímo označit za depresivní snímek. Je jen hodně upřímný a z pointy je patrné smíření s tím, že některé věci v životě nelze ovlivnit ani pochopit, i nepatrná naděje, že jednou bolest ze ztráty poleví a zůstane jen něžná vzpomínka.„Ona se nevrátí, viď? Nevrátí se?“ „Ne.“(vícezde)

Příběh poutající bolestí, tragédií křehkosti dětského osudu. „…Nepřestanu mít rád ten čas třešní, ač mi z té doby zbyl na duši šrám…“ zpívá se v doprovodné písni. Náhlé úmrtí dítěte, šrámy silné a hluboké zůstanou vždy. Musí. Autobiografickým snímkem dává Nadine Trintignant nahlédnout pocity beznaděje, zármutku, prázdnoty, které sama při bolestné ztrátě své dcery Marie prožívala. V nosné části filmu jakoby se čas zastavil a my zůstáváme uvězněni spolu se sklíčeností, vzpomínkami a otázkami truchlící manželské dvojice, mezi čtyřmi stěnami, lapeni depresivitou, úzkostí jednoho pokoje, jediného útočiště v bezvýchodné situaci. V závěru se přece jen vyjasní, ale nečekejme zázraky. Nezodpovězené zůstává bez odpovědí. Žádné univerzální totiž neexistují. Výkony herců v hlavních rolích jsou brilantní a přesvědčivé. Některé emotivní scény však režisérka přepaluje a ty pak na místo umocnění intenzity zážitku filmu spíše uškodí.

Asi vůbec největším lidským neštěstím je předčasná smrt vlastního dítěte, jíž je rodič proti své vůli povinen bezmocně asistovat. V případě mateřského neštěstí je následná trýzeň patrně ještě bolestnější a řeřavější než v tom druhém, otcovském. Snaha po až doslovném zaznamenání vlastního prožitku (srovnatelná i kontextem s o dvacet let starším DRUHÝM POHLAVÍM jiné Francouzky, filozofky a spisovatelky Simone de Beauvoireové, životní družkou Sartrovou), jak se to přihodilo v TOHLE, však vede místy k viditelnému rozlomení kompozice a roztříštění záměru. Nanejvýš problematický úspěch tohoto úsilí totiž bere filmu jeho vyšší umělecký rozměr a současně i všelidský rámec. To, co Trintignantová nezvládla v scénáři, napravuje v mnoha ohledech ve své režii (barevné scény-kompozice v bytě, až lyrizující kamera zabírající pařážkou la belle ville ) a výběrem protagonistů. Jak Mastroianni, tak Deneuveová hrají opravdu jako o život a způsob, jakým se posléze vyrovnávají se svým traumatem - náhodně zapomenutá fotografie ve fotoaparátu, která je oba po nekonečných stravujících měsících vrací do plného života - je rovněž působivý. Ale ani tak vynikající herci nebyli s to překlenout beze zbytku popisnost scénáře. Vidět Deneuveovou jako matku a Mastroianniho jako téměř francouzského otce se však hned tak nepoštěstí; zvlášť víme-li o jejich parterském vztahu, jehož počátky jsou zřejmě datovatelné právě do doby natáčení TOHLE. Výsledný tvar - jeden z vůbec prvních filmových feministických pohledů na souzvuk mateřství a otcovství, souzvuk párového, ne osamělého rodičovství - tak přesto nepostrádá zajímavost, která i dnes, po desetiletích, dokáže oslovit mnohé z ás.

dosť mi vadilo, že Deneuve, aj keď mala hrať ženu psychicky na dne, strhanú žiaľom a prázdnotou, napriek tomu vyzerala stále rovnako krásne :) počas väčšiny filmu som si hovoril že je to len priemer, obzvlášť keď nemám v láske preexponované herectvo a umenie pre umenie.... a tento pocit sa ma pri scénach v byte zmocňoval príliš často.... bezcielné umáranie sa v nešťastí prechádzajúce až do sebaľútostného bláznovstva.... na druhej strane už počas týchto scén bol cítiť veľký zmysel režisérky pre estetiku, výtvarné cítenie obrazu a vykreslenie psychiky ženy bez konformistických klišé a fráz... a to čo ma nakoniec dostalo bol záver..... prekrásny nádych čerstvého vzduchu, absolútne odťaženie sa od traumy, pochopenie nutnosti ďalej žiť, a jedine tak nedopustiť, aby sa jej milovaná dcérka stala synonymom smútku, utrpenia, žiaľu, smrti, ale radosti, krásy, nehy a života....a to aj napriek večnej bolestnej spomienke na ňu (záverečné "foto")