The True Cost (2015)

Myšlenka celého dokumentu ve smyslu “Člověče, než si příště koupíš nové triko, přemýšlej, kdo a co za tím stojí a jestli jej vůbec potřebuješ” je už od začátku poměrně jasně vyjádřena, ale celkové pojmutí se mi až tak nezamlouvá. Neustálé rozhovory s bangladéšskými pracovnicemi za minimální mzdu se po chvíli ohrajou a popravdě jsem čekal zajímavější fakta, informace a atraktivnější formu podání. Takhle je to zajímavá myšlenka, o které všichni podvědomě tak nějak víme, ale tím to končí.

Položme si ruku na srdce. V zájmu kolektivní pohodlnosti jsme si všichni – ať už vědomě či nevědomě – vytvořili společný svět, kterému vládnou peníze a jakákoliv průmyslová výroba bude mít vždy negativní dopad na naše životy a přírodu. Hlavně, že máme to levné oblečení, auta a elektroniku, které můžeme každou chvíli nahradit za nové. Však on to za nás vždycky někdo vyrobí. Nikdo z nás by nechtěl být otrokem, přesto moderní otroctví svým chováním podporujeme. Ke zhlédnutí naYouTube.

O to, jaké oblečení nosím, a jestli je to produkt udržitelného zemědělství a průmyslu už se nějaký čas zajímám, takže dokument nepřinesl tolik nových informací. Bohužel i v ČR roste konzumerismus, nějak většině lidí nedošlo, že přibližovat se vysněným západním hodnotám ve všech ohledech nemusí být vždy dobré. To že v tom dokumentu nezazní slovo velkých firem mi nevadí (v dokumentech o tabákovém průmyslu se Phillip Morris a podobní borci taky nikdy nevyjádří), co mě ale trochu dráždí je, že vyznění je - musíme změnit celý systém, a do té doby, lidi, kupujte od těch, co jsou hodní a dělají to jinak, než zlé korporace. Co říct - nakupujte z druhé ruky, když už musíte, nebo líp nekupujte nic, vyznavejte Slow fashion, a pěstujte vnitřní bohatství? Každopádně je zajímavé sledovat film nyní v době koronaviru, a bude ještě zajímavější sledovat, jak se vše bude vyvíjet dál...

Geneticky modifikovaná bavlna, sebevraždy zemědělců, půda kontaminovaná chemikáliemi, děti s vrozenými vadami, vesnice plné lidí umírajících na rakovinu, nelidské podmínky práce, dělníci umírající pod padajícími manufakturami... ten dokument je zničujícím výčtem příšerných faktů, které jsou spjaty s módním průmyslem, a dost to se mnou otřáslo. Nejvíc dojemná je asi ta zpověď jedné textilní dělnice, která se slzami v očích vyjadřuje na kameru naději, že její dcera se bude mít líp a bude mít lepší práci než její máma (nebo se dobře vdá) - kéž by to tak bylo (i když něco mi říká, že chudák holka už nejspíš skončila stejně jako její máma). Nejvíc znepokojivá mi tam přišla myšlenka, že všechny věci, které lidi skutečně potřebují - jako dům nebo studium - jsou velice drahé a zanikající střední třída si je nemůže dovolit, a proto je tady fast fashion jako zdroj útěchy, kdy si můžu koupit každý den nové triko, i když jsem jinak chudý a ztracený. Sice mi to nepřišlo moc dobře natočeno, místy je to příšerně nudné a skoro jistě je to manipulativní a jednostranné - ale zrovna v tomto případě si myslím, že ta dobře míněná snaha režiséra upozornit na alarmující skutečnosti přebíjí všechny nedostatky tohoto dokumentu, a mělo by ho vidět co nejvíc lidí, aby jim to otevřelo oči. Snad se to bude časem zlepšovat, každý ale musí začít u sebe.

Solidně zpracováno, ale mohlo to být lepší. V dokumentech tohoto tipu mi vadí, jen obviňování korporací případně konzumentů jejich produktů. Primární problém spočívá v zoufalých podmínkách, které tolerují vlády a zaměstnavatelé zemí třetího světa. Dokud bude v Bangladéši možnost šít košile za dolar, tak se to bude dít. Ale dá se dle čínského vzoru očekávat, že se to změní a podmínky se zlepší. Ostatně i v Eropě se pracovalo 12 hodin denně a není tomu tak dávno. Samozřejmě konzum prvního světa je tragédie sama o sobě. Taky mi vadí, že dokumenty neukazují ceny jako celek, kolik má švadlena, kolik její zaměstnavatel, kolik dopravce, kolik stojí materiál, sklady a pak následně kolik z toho má korporace.