Tchyně (1985)

Je to už dávno, kdy jsem ty dva díly viděl. I po letech si vybavuji, že se mi to tehdy moc líbilo. Výborné herecké výkony. I na základě tohohle filmu jsem pak "nominoval," (už nevím, jak se ta anketa jmenovala) půvabnou Markétu Fišerovou na nejlepší českou herečku. Věra Galatíková pochopitelně skvěle sekundovala.

Dvoudílné televizní drama o mladé ženě, která se trápí v manželství se slabošským egoistou, aby následně… dopadla ještě hůř? Prakticky všechny představitele mužských postav (pana Brodského, Vladislava Beneše i Miroslava Vladyku) jsem poprvé viděla v záporných rolích a z vykreslení světa kolem hlavní hrdinky mi nebylo vůbec dobře. Pomoc ale někdy přijde z míst, odkud byste to vůbec nečekali.

Tento film je k nevydržení. Postava Vladislava Beneše by zasloužila pár facek a kopanců do zadku za to, jak se chová. Postava Galatíkové pár za uši za to, jak syna vychovali a za to, jak snáší veškeré ústrky od svého muže. Ve druhém díle postavu Vladyky nakopat do zadnice za to, jak se vyprdl na svou milou. A vlastně obě mužské postavy by zasloužili postavit před soud za to, jak se vyprdli na své děti. Jediná normální postava je postava Markéty Fišerové, která to dostává naloženo ze všech stran, i přesto se drží. Film k nevydržení.

Zajímavý snímek, zejména tím, že osoba, podle které se oba díly jmenují, tchýně, není zrovna kladnou postavou, a jen těžko s ní jde sympatizovat. Většina ústředních postav se projevuje naprosto příšerně, zejména u sledování prvního dílu jsem slovo "debil" opakovala mnohokrát. Manžel tchýně, její syn, studentka, příbuzná a i malý Péťa (ten ne svou vinou) mají projevy, nad kterými zůstává rozum stát. U spousty filmů, rodinných, ze života, mi vždycky ti lidé jsou sympatičtí tím, že mi připomínají mě samotnou, chováním a projevy a vlastně jsem ráda, že to scénáristé vidí podobně. Ovšem tady jsem měla velký problém pochopit celou tu prapodivnou rodinu pana manžela. Ale jak tam bylo řečeno, láska je slepá. A miluje-li matka svého syna, těžko může pochopit, že ho nějaká žena dokáže opustit a chybu hledá pouze v ní. Každý si do vztahu přinášíme nejaký svůj charakter, temperament, geny a především vzorce chování z domova a svou výchovu a někdy to u druhých tvrdě narazí. A v tomto případě se nelze divit. Smutné je, že to ti lidé nikdy nepochopí. Tvrdošíjně si budou stát za svým a ještě budou uražení. "To víš, že já jí se svou povahou nikdy neodpustím." "Ale ona to na mně nepozná." Snad to nebyl skutečný příběh ze života. Protože takovou tchýni nebrat. Ani kdyby mi teklo do bot. Pořád by to nade mnou viselo. Galatíková je famózní, stály mi z ní všechny chloupky na těle, jak byla tvrdá, nešťastná ženská jen se svou pravdou. Bydžovská velmi vtipná. Adamovská rozumná. A Fišerová jediná normální. I když, co je vlastně normální? Neobvykle drsný snímek, ale bohužel pravdivý.

Inscenace má sice nadprůměrné hodnocení, ale já se nemůžu povznést nad schematické pojetí postav. Na mě nepůsobí zvláště role tchyně vůbec pozitivně. V. Galatíková hraje ženu, která tak urputně bojuje za udržení rodiny, že to na jedné straně působí jako sebemrskačství (když přijímá roli služky) a na druhé straně jako pokrytectví (když nevidí toxický vztah mezi synem a jeho manželkou). Připomíná mi to smutné kauzy domácího násilí, které se nedej bože nesmí dostat ven, co by tomu řekli lidi. A právě takovou mámu Věra Galatíková hraje a scénárista ji za tenhle rodinný světonázor staví do popředí jako vzor tradičních hodnot. Ne, to se mi nelíbí. Jedinou živoucí postavou je nevěsta. Mladá žena se nechce nechat svazovat, není zatížená žádnými vztahovými schématy. Je jediným sluncem v inscenaci. Skutečnost, že si v druhém díle nechá tchyni vstoupit zase do života, je podle mě nereálné.