Tajnosti Paříže (1962)

Lidi neblbněte, tohle je ideální pamětnický rodinný film. Padouši mají svou váhu a nebezpečnost a klaďas má 110 minut co dělat, aby je i se všemi svými přáteli přemohl. Publikum může s hrdinou prožít soucit, sounáležitost a ve správnou chvíli volbu odvahy a lásky bez podmínek. Samé skvělé nové zážitky a zkušenosti. To vše ve spektakulární podívané, která udrží pozornost dětí i dospělých a je prosta grafických excesů, které by budily děti ze spaní. A Marais je výborný jako vždy. Schválně si to s dětmi někdy dejte - prožijete komunikačně nabité odpoledne plné komentů k proradnosti padouchů a vysvětlování, když vztahy mezi dospělými budou už ‘příliš složité’. 🤓 Když po Maraisově nejslavnějším kaskadérském kousku na pravidelné výroční Gala de l'Union v březnu 1957 (ve fraku a bez jištění vylezl na rozkymácenou lampu v 18 m výšce, aby si zapálil svou, nikoli poslední, cigaretu) https://m.youtube.com/watch?v=0LRsMTvvah8&pp=ygUWamVhbiBtYXJhaXMgMTk1NyB1bmlvbg%3D%3D, mu režisér André Hunebelle nabídl akční šermovací a herecky vděčnou roli Hrbáče, sázel na jistotu: širokoúhlý barevný film byl v té době v evropské produkci stále ještě vzácností, skvělá výprava a kostýmy a v hlavních rolích dvě osvědčené hvězdy francouzského filmu, kde jedinečný komik Bourvil s lehkostí nadnášel hlavní romantickou linku příběhu. Dobro i Zlo byly jasně dané a Zlo bylo po patřičné námaze exemplárně potrestáno. Zkrátka ideální filmová zábava pro celou rodinu. Ve výsledku z toho byl druhý největší hit Maraisovy kariéry - 5 845 980 diváků (hned po nedostižném Hraběti Monte-Cristo - 7 780 642) a začátek série kostýmních Hunebellových filmů podle stejného mustru. Ovšem diváci se stereotypů rychle nabažili, každý další hit z jejich 4 během 3 let už měl nižší návštěvnost. Jeannot navíc proložil Hunebellovy filmy dalšími 3 ve stejném stylu s jinými režiséry (hned prvním z nich byla Kněžna de Cléves, 1961 podle Cocteauova scénáře v režii oblíbeného Delannoye). Už v roce 1962 se tak po celkem 7 filmech Marais coby stárnoucí D'Artagnan v Železné masce s šermovacími rolemi navždy rozloučil. Zároveň totiž probíhala francouzská nová vlna, která nasměrovala pozornost zejména mladého publika ke svým filmům ze současnosti. 🤓 Hunebellův záměr znovu zfilmovat osvědčený dobrodružný Sueův brak z podsvětí Tajnosti pařížské tak měl nejen modernější dobou svého děje před revolucí 1848, ale zejména důrazem na sociální problémy, více rezonovat se současností. Jak víme, reálně vzrůstající napětí a nespokojenost ve francouzské společnosti, pak skutečně vybouchly na jaře 1968 na pařížských barikádách. Tajnosti Paříže měly návštěvnost 3 147 172 diváků a pořád to tedy byl relativně úspěšný film. Hunebelle, který se před vstupem do filmového byznysu živil designem elegantně nadčasových skleněných artefaktů, ponechal z románu jen barvité typy z podsvětí, přidal dvě úplně nové, aktualizované postavy, které jdou jen po penězích a postavení - developera barona, uhlazeného cynického záporáka a Irene, nezávislou ambiciózní Rudolfovu milenku, což oboje pomohlo psychologicky prohloubit Maraisovu postavu a jeho vývoj v boji na straně Dobra se Zlem. Prostě to Hunabelle ušil Maraisovi na tělo, včetně nových ohnivě-vodních kaskadérských úkolů. 🤓 Pak to proběhlo asi takhle - Jeannot zavolal pár známým a už to jelo: Dany Robin, stále ještě velice šik, v 50. letech považovaná za blonďatou francouzskou Audrey Hepburn, už s Maraisem něco zažila. Natočili spolu nonkonformní hořkou vánoční anti romanci Les Amants de minuit (1952) a naopak úspěšnou romantickou situační komedii Julietta (1953), kde také hrál Maraisova zahradníka a správce Georges Chamarat, který si zaskočil i do Tajností Paříže, aby zde byl “pro změnu” jeho komorníkem. Zkušený Pierre Mondy, Maraisův sidekick, mu zase přihrával coby asistent už v Léčiteli (Le Guérisseur, 1954). Nepřehlédnutelný Noël Roquevert hrál s Maraisem V ložnici dospívajících dívek (1953) a v Hraběti Monte-Cristo (1954) a šel s ním i do jeho následujícího špionážního béčka Ctihodný Stanislav (1963). Výrazné typy Robert Dalban a Guy Delorme byli také obvyklou součástí Hunebellových maraisovek. Významný divadelní herec a režisér Jean Le Poulain byl zase na straně padouchů stejně jako v Hrbáčovi působivě těžká váha. Francouzi se dnes asi dívají na tyto filmy s větší nostalgií a pochopením než my, neboť jsou plné jejich oblíbených a uctívaných herců. Stejně to máme my s našimi filmy pro pamětníky. 🤓 Přidali 17 letou Angličanku Jill Haworth, která zaujala světové publikum už o dva roky dříve v Premingerově Exodu. ‘Zlobr’ Otto, který ji měl pod smlouvou, dal ochotně svolení k její účasti ve výpravném áčkovém francouzském filmu plném zkušených profíků. 🤓 Když ovšem v roce 1962 první bondovka Dr. No vzala francouzská kina stejně jako jinde po světě útokem, bylo jasné, že moderní akční film se musí odehrávat v současném světě. Marais inicioval adaptaci špionážních románů Jeana Bruce o agentu s kódovým označením OSS 117, ale Hunebelle musel dát na přání producentů přednost o 13 let mladšímu a mnohem levnějšímu Američanovi Kerwinu Mathewsovi a čb. filmu, takže francouzská série, která by mohla konkurovat bondovkám nevznikla a po 7 filmech v roce 1971 zanikla pro nezájem diváků. 🤓 Marais vzal zavděk dvojrolí v barevném širokoúhlém Fantomasovi, svém posledním filmovém hitu (návštěvnost jednotlivých dílů - 4 492 419 diváků, 4 412 446, 3 557 971). Zajímavostí k dnešnímu tématu je, že v originále Fantomas mluví hlasem Raymonda Pellegrina, představitele barona z Tajností Paříže. Ovšem nemožnost vyjít se sebestředným Funèsem, způsobila předčasný konec i této série. Škoda, Funès byl sám proti sobě - v prvním, nejlepším díle, jej Marais coby Fandor svým ležérním klidem perfektně vyvažuje (o Fantomasově zpomalené obřadnosti ani nemluvě), pak ovšem převážilo komikovo ego plus jeho přemrštěné finanční požadavky. Výsledkem bylo odsunutí Maraise do pozadí a populární seriál ztratil potřebný balanc i producenty. 🤓 Osmým a posledním společným projektem Hunabella a Maraise byl tv seriál Joseph Balsamo (1973), bez kterého bychom se nejspíš obešli. Přesto můžeme brát za symbolické a završující, že dva homosexuálové Marais a Kier spolu ve finále odhodlaně začínají zápas o moderní  svobodnou společnost.

Neznesiteľne otravný, sentimentálne zodratý gýč s naprosto nonšalantne ošementným, scenáristickým kreditom, a to vskutku ďalej ani nehovoriac o mimoriadne toporných, a k tomu i nemenej naivných, hereckých prejavoch, čomu sa bohužiaľ tentoraz akosi nevyhol ani ústredný protagonista v podaníJeana Maraisa, ktorý sa zasa znovu pokúšal najmä o to, aby hneď naraz - povedzme stelesnil nielen »ušľachtilého šľachtica«, ale zároveň aj akéhosi «žoviálneho chudáka» z bežného chudobného francúzskeho ľudu, a to mimochodom iba kvôli tomu, že z prvej fázy systematickým spôsobom nastal prechod do ďalšej fázy, a zase opačne, t.j. vážený markízRodolphe de Sambreuil, počas jednej súťaživej jazdy na kočiari, narazil do istého človeka, ktorý čochvíľa svojim zraneniam podľahol, čo s ním tak »strašne otriaslo«, že sa to vzápätí snažil hocako odčiniť, odkiaľ v podstate už kľukatou trasou viedla cesta priamo kMárii Godinovej; neskoršie ku kladným a záporným [a obzvlášť zákerným!] postavám, vrátane vôbec i akýchsi fantazmagorických ilúzií s intrigánskymi prvkami; a to je v skratke zrejme práve táto francúzska titulná zlátanina v podobeTajomstiev Paríža, a to konkrétne pod taktovkou režiséra Andrého Hunebellea, budúceho tvorcu "fantomasoviek", ktorý si v danom titule tých všelijakých ingrediencií zmixoval asi až cezpríliš, čo malo potom úplne opačný charakter, než aký teda pôvodne i zamýšľal.

..jak ho skřípne to vodní kolo pod vodou o lopatku a dno - to se nevidí.. 3* za film s Maraisem, který jsem tak mrkem oka bez zvuku s titulky dokázal zpracovat. Slabší příběh (takových v Paříži museli mít na každým kroku), hezký kulisy a kostýmy samozřejmě a docela akční scény, kdy Marais mě připomíná pařížskýho Johna McClaina...

Dobrodružný film v štýle Bedárov alebo Grófa Motne Christo. Jean Marais ako dobromyseľný markíz Rodolphe de Sombreuil, ktorý nechtiac smrteľne zraní chudáka. Aby svoju vinu odčinil rozhodne sa postarať o jeho osirelú dcéru. O tú má však záujem podlý barón Lansignac. Tak sa roztáča koleso zločinu. Príbeh je dobre napísaný, napínavý aj keď naivný a hoci postavy sú jasne čierno-biele, kvalitná produkcia a výborné herecké výkony držia latku kvality dostatočne vysoko. 70%

Klasický kostýmový román Made in France o dobrákoch a tých druhých - intrikánoch. Gay Jean Marais typicky v klasickej roli hrdinu, ktorý všetko má (postavenie, peniaze), všetko ovláda (zbrane i pästné súboje), rád rozdáva peniaze chudobným, dostane sa z každej šlamastiky a všetkých navôkol zachraňuje. Slovom až príliš dokonalý chlapík. Teda až na to, že je strašná naivka. Dej filmu je pestrý, rád a rýchlo preskakuje z jednej scény do druhej, aj keď na druhej strane, slušivé tempo a dobrodružný nádych sú jedným z kladov filmu. Síce je to celé také čiernobiele a naivné a ani herecky nijak neoslní, ale v rámci žánru a doby vzniku si svoje zastane a väčšinou nijak neurazí.