Svoboda pod nákladem (2016)

Barabáš se tak trochu snaží o Obrazy starého světa v Tatrách s nosiči, kteří tam tak prostě žijí, ale nemá na to. Téma je sice zajímavé a neokoukané, ale moc se o něm divák nedozví a co se veškerých řečených mouder týče, často jsou to jinak řečené fráze stejné myšlenky, takže je to i na tu hodinovou stopáž docela chudé a časem až monotónní. Stojí za to to vidět pro originalitu tématu, krásné záběry Tater a pár vyloženě dobrodružných scén, které vždy to nepovedené umí povýšit, ale víc jak průměrné hodnocení to ode mě nedostane, když je to vlastně průměrný dokument. Sice bez mluvících hlav a ve stylu, který mám rád, ale fungujícím jen na půl plynu. 3*

Sú ľudia,ktorých zmysel života je až nepochopiteľný pre nás divánových užívateľov.Deduškovia vláčiaci stovky kilogramov nákladu z vlastnej vôle.Ale pozor,každá vynáška znamená dosiahnutie určitej méty,ktorá je potvrdením a zmyslom ich životnej filozófie.A človek vidí vyžarovanie obrovskej energie z každého z nich a pritom je to vždy len skúška samého seba a brutálne pevnej vôle.

Dokonalosť. Barabášov dokument o tatranských nosičoch je pohladením na duši a zloženie pocty inšpiratívnym osobnostiam, ktoré stvorila podmanivá krása Vysokých Tatier. A v určitom slova zmysle aj naopak, oni tvoria čaro Tatier tiež, veď každý kto si po zlezení z Rysov zájde na jedno vychladené na chatu k Viktorovi Beránkovi vie, aký je to nenahraditeľne príjemný pocit. Celú hodinku to spontánne odvyprávajú legendy najmenších veľhôr sveta, okrem spomínaného pána Beránka nechýbajú ani ikony ako Peter Petras či Laco Kulanga. Pre milovníkov Tatier je tento dokument povinnosť.

Byť nad tímto povoláním mohou mnozí ohrnovat nos a považovat jej za primitivní dřinu, já v tom vidím chlapy, co se nevzdávají a jsou naplno oddaní tomu, co si svobodně vybrali. Je z nich cítit láska k volnosti, kterou jim hory poskytly a nepravděpodobné útočiště, kam se rádi vracejí. Já jsem Tatry zažil před dvouma roky a většinu chat jsem viděl, s tím že Terryho chata byl můj nejvyšší zdolaný vrchol. Těžko uvěřitelné, že člověk/důchodce vyleze dvoutisícovku s tunou na chrebtě, zkrátka poklona.

Nošení nákladu na horské chaty jako životní styl. Konfrontace vzpomínek na někdejší reální svět “tam dole” se současným vykonáváním nejtěžší možné práce v horách je jádrem tohoto dokumentu. Senioři, kteří za nic neopustí to co dělají, dokud jim to jejich těla dovolí dělat. Protože je to naplňuje více než třeba hraní v orchestru v nejprestižnějším koncertním sálu světa. Jejich moudrost z poznání,možnosti porovnat, kterou dostane v životě málokdo (kvůli čemu jsou lidé nespokojeni a často až nešťastní, i když k tomu nemají důvod). Vnitřní klid a vyrovnanost jsou odměnou těchto borců za všechnu tu “báječnou dřinu”.