Strach a chvění (2003)

Jednu hvězdu nedávám ze zlosti, že jsem byl popleten co do názvu (Kierkegard: Bázeň a chvění), ale proto, že blbost se nezapře. A blbost se stala synonymem či úplným ekvivalentem komedie tohoto tiséciletí. Ani kdyby se film jmenoval jinak, třeba "Striptease s gymnastickou vložkou" nebo "Záchodový duel na pistole" nevyvolal by ve mně větší odpor než kolabující opilec (ve výtahu, na WC, v ředitelně, či kde všude se příběh odehrává) blekotající svoje zlepšovací návrhy.

Sadomasochistická romantika, kde se za každým rozhovorem Amélie a Fubuki skrývala exploze vášní. Nikdy nevybuchla, ale sexuální podtext tu byl celou dobu naprosto zjevný.  Japonská podniková politika pak podávaná se zjevnou empirií autorky předlohy. Amelie byla jen zdánlivě  submisivní a velmi chytré děvče a nedivím se úspěchu u japonského publika, které musel její způsob vypořádání se s jejich mentalitou fascinovat. Odešla totiž středem. Úctu si vysloužila právě tím, že to všechno vydržela. Okouzlující.

Skvelá "sonda" do japonskej mentality, ktorá nie je vôbec ďaleko od pravdy (potvrdili mi to viacerí známi, ktorí boli v Ázii a Japonsku). Preto nevyhnutne došlo k tomu, že to niekedy bol smiech cez slzy. Mnohé momenty navonok vyzneli vtipne, ale ich vnútorná hĺbka bola naopak - dramatická, smutná; priam až chorá... Každopádne, veľmi zaujímavý film. Na absolutérium to nebolo (k tomu čosi chýbalo), ale aj tak slušné (a autentické!!!).

Dvě ženy, jedna Japonka, druhá v podstatě světoběžnice. Střet byl patrný a očekávaný, ovšem nezasáhl mě tak, jak by asi měl. Zřejmě to bude tím, že až tak netíhnu k tomu dokola omílanému evropskému způsobu myšlení a pak nedokážu, vlastně ani nechci, posuzovat Japonsko či japonskou mentalitu. Co se mi líbilo a kvituji, obzvláště v dnešní době, sdělení filmu, že my lidé vážně nejsme všichni stejní a záleží na tom, odkud pocházíme, jaké máme zvyklosti, výchovu atd. atd. A rovněž oceňuji herecké kreace hlavních postav, Sylvie Testud a Kaori Cudži, obě byly báječné.

Již kniha výborně zpracovávala rozdílnost kultur v Evropě a v Japonsku a film na to překvapivě dobře navázal. Konfrontace kultur je místy dost nemilosrdná a s hlavní hrdinkou se moc nepáře. Když se nedokážeš začlenit, tak budeš jen otáčet data na kalendáři… ne, to taky děláš špatně, tak půjdeš umývat záchody… grrr i s tím jsou komplikace. Hlavní hrdinka se ale nevzdává, zařekla se, že ten rok vydrží, tak vydrží. Mimochodem Sylvie Testudová se do hlavní role hodila perfektně, ten strach a chvění, se kterým se má předstupovat před císaře jí šel náramně. Žádná lehká komedie to rozhodně není, i když se občas zasmějete. Snímek nám ovšem výtečně přibližuje japonskou (firemní) kulturu, za což si zaslouží velmi dobré tři hvězdy.