Černá řada (1979)

Musím říct, že zjištění jakého věku se oba herci v hlavních rolích dožili mě zamrzelo, Patrick Dewaere podává úctyhodný výkon na hranici možností, a Marie Trintignant je krásná ve tváři i po těle, moc jim to spolu slušelo i když to byl pár velmi nesourodý, ale to už tak někdy ve světě kinematografie bývá. Věčný památník dvou herců, kteří tu měli být mnohem, mnohem déle.

Za tenhleten "Zločin", kterému určitě bude následovat "Trest", by se Dostojevský určitě nemohl nestydět, přestože - a to určitě - by mu mnohé nešlo až tak pod nos. Především samotný "Raskolnikov", zde Franck Poupart, jehož roli snad nelze zahrát lépe (společný mají asi jen zpackaný zločin); žádné ruské pseudo-nietschzeovské mudrování, pouze jakési "the show must go on" generované neláskou a strachem. Naproti tomu Mona, podobně jako Soňa, mladá a neřestná, nemá - stejně jako ona - o strachu, který bezmezně ovládá Franckovo hysterické křepčení deklamování, ani tušení. Franckova manželka Jeanne (Dostojevský má na jejím místě méně výraznou obdobu:  Razumichina, který zajišťuje alespoň nějaký díl racionality), je včleněna do filmu organicky a odráží (možná nejvíce ze všech postav) Franckův blud. Franck je na tom samozřejmě hůř než Raskolnikov, nemá se vrátit kam ani ke komu (Monina láska se sama nemá o co se opřít). - Teď ještě trochu prohlížím "sekundární" literaturu: předpokládal jsem, že Raskolnikov jako archetyp tu je nepřehlédnutelný (viz Snorlax)

A já se domníval, že už mě žádný starší francouzský film (nakolik jsem jich viděl hodně) nemůže vyvést z míry... jenže omyl! Nemám stále příliš nakoukanou tvorbu Alaina Corneaua, který mě už před časem šokoval svým ujetě drsným punkovým debutemFrance société anonyme(1974) a byť později nejspíš změnil styl, dokázal kdysi točit slušné divočiny. Černá řadaje jeden hodně pošahaný film, vyhrocené drama říznuté drsně černou komedií... mladý chlápek oplývá až nadměrnou energií vypuzovanou hlasitě do rytmu, ve stavu negativních emocí pro změnu bouchá vzteky hlavou (někdy i celým tělem) do všeho možného i nemožného... jeho přítelkyně, notoricky znásilňovaná, skoro zase nepromluví, většinou jen divně stojí, trpce nahlíží, přesto se tiše zamiluje... a pak ještě je tu mj. jeden dočasný přítel, pobuda z ulice, co ve své čepici vypadá několikrát starší, rád se přidá do zpěvu, ale ještě raději si hraje ve vypjaté situaci na mrtvého... Dál už neprozradím, ale rozehráno je to způsobem, který mi připomínal typicky černohumorné absurdno Bertranda Bliera (jehož tatínek zde hraje jednu z rolí!) v kombinaci se šíleně psycho sociopatickým hávem jak od Żuławského nebo devadesátkového Finchera. Ztvárňovat to, co tu s nespoutanou živelností předvádí Patrick Dewaere, nejspíš mi totálně hrábne... ačkoliv mě to chvílemi málem potkalo již během sledování. :o) Fáze, kdy jsem si Patrickův výkon dosti užíval, se střídaly s těmi, kdy už jsem tu nasazenou psycho laťku s hysterickými výlevy úplně nedával nebo jsem měl (po jistém zvratu) až příliš velký odpor k jeho postavě. Ale sledovat mě jeho nezaměnitelnou kreaci stejně bavilo... a samotný film? Takový, že před jeho zásahem stejně neuteču a tuším, že mě ještě bude v myšlenkách pronásledovat jako různé nástrahy hlavního antihrdinu, padajícího podřadou(nejen)černýchudálostíz jedné úrovně sociální spodiny do ještě horší. Trpce hořký, šílený zážitek s jenom částečně uspokojivým závěrem, jak se to ostatně k celému příběhu přesně hodí.[80%]

Patrick Dewaere robí celý film. Takého herca, podivína i fešáka zároveň, si len tak ľahko s niekým nezameníte. Jeho Franck je hysterický chlapík, nervák a nejaký súzvuk s divákom sa nedá veľmi očakávať. Avšak je natoľko extravagantný, že hneď zaujme, no postupom času je to stále to isté a nemá už nič ďalše v rukáve čím zaujať a málovravná Mona taktiež. Dielo by bodlo skrátiť, resp. prepísať dialógy, dosť sa utápa v prázdnych kecoch. A linka s manželkou čo sa vráti po čase je celkovo dosť nanič, teda jej návrat zbytočne ruší. Skvele je však tvorcom vystihnutá beznádej protagonistov skrz ponuré interiéry i exteriéry, akoby im ani okolie a vyššia moc nepriala.

Uznávaný francouzský režisér Alain Corneau natočil za přispění lehce parodických prvků zžíravé psychologické drama prostoupené ponurou atmosférou morálního úpadku a zmaru. Do vnitřně rozervaného hlavního (anti)hrdiny se fascinujícím způsobem převtělil Patrick Dewaere. I kdyžČerná řadadisponuje hned několika skvělými hereckými výkony, tak ten Patrickův je natolik strhující, že prostě nemá obdoby. Jedná se zcela jistě o jeho životní roli. (85%)