Stockholmský syndrom (2018)

Tvůrci měli štěstí, že i při té nudě, která ze snímku nakonec čiší si přivedli dobré obsazení, což přece jen povyšuje film na trochu lepší. Noomi Rapace je pro mě takový příjemný úkaz, jelikož jí stále vidím jako Lisbeth Salander. Já viděl stejnojmenný dokument a nějak nemám pocit, že měl tenhle film ještě víc co říct. Ovšem film vznikl před dokumentem. V něm alespoň promlouvali aktéři celé události. Zde na mě celkově nepůsobila atmosféra ani extra emoce. Těžko říct čím to bylo. Ale filmu prostě chybělo něco víc, nějaká přidaná hodnota.

Zajímavé dílko. Vtipné a poněkud crazy.  Ale co mne opravdu zaujalo? Role Bianky a tedy Lisbeth Salander AKA Noomi Rapace :-).  Bylo úžasné porovnávat ty dvě naprosto odlišné role.  V první herečka ztvárnila drsnou, studenou, ale sympatickou punkerku / v té druhé citlivou, empatickou intelektuálku. A v obou případech hrála naprosto brilantně.

I když by neměli, přitahují se. Jako na jednom magnetu opačné póly. Na příliš krátkém řetěze. Ztrácejí dech. Jako sebevrazi na mostě. Ten, který patří do, ale není a schovanka v poutech, která si nemůže hnout, ze za(u)jetí, z koštu zakázaného ovoce lupiče, který jí dává závratnou nevolnost nevyjasněné, unášející romance.

Celý film je vlastně jenom o lupičích,policie je obsolutně nezajímavá hlavně herecky ,vypadalo to jako kdyby to hráli nějací amatéři bez náboje,připadlo mi to trochu málo.E.Hawke a N.Rapace drželi celý film,jestli to takhle skutečně bylo tak to byla bizardní vloupačka,vrátit se zpátky do trezoru když je tam jednou zavřeli.

Jestli se to opravdu zhruba takto odehrálo i ve skutečnosti, tak je to vskutku bizarní příběh. Každopádně musím pochválit E. Hawka, který táhne celý film, který je místy dost křečovitý a přečkat první půlhodinu je vyloženě utrpení. Posléze se to ale rozjede a finále je prostě jeden velký bláznivý cirkus, který stojí za to vidět.