Stín (2004)

Naomi Kawase se vrátila k určujícímu tématu své dokumentární tvorby, jímž je otec, který se odmítl podílet na jejím životě. V předchozích filmech jej horečně hledala, setkání s ním se ale utopilo v rozpacích a v nemožnosti vzájemného pochopení. Nezmizela tím ale její touha dál jej poznávat a porozumět mu. Oproti předchozím obrazovým poznámkám, které odrážely její pocity vůči němu v subjektivních kolážích, je snímek Stín fiktivní inscenací studie rodinné anamnézy jako soustředěné zpovědi k otci zaznamenávanou na videokameru, jejíž oko občas opustí místnost a nahlédne do spleti větví za oknem.
Zdvojení filmu v záběru, v němž je zpovídající se žena snímána z displeje videokamery. Stroj slouží k tomu, aby odvrátil zánik okamžiku tím samým okamžikem, neboť bude jeho evokací mocen toho, aby zachycený okamžik znovu ustavil. Struktura vzniku a zániku je souměrná, vzniká technologickou emanací skutečnosti, je odvislá od ideje stroje, jím se proměňuje v mnohost a znovu vstupuje do hmotného světa. Záznam se tak stává univerzálním ohniskem, v němž se nepatrné vyvíjí k nesmírnému mikrokosmos dceřina vztahu k otci tak jen naplňuje univerzální mýtus.
V konkrétní situaci vítězí detail nad celkem, jsme svědky rozechvění i snahy o přesný popis, ale zniternění skutečně pochopíme až v celku, v rámci následných struktur, od komplexu autorčina díla včetně budoucích filmů až k obecné množině etických konfliktů. Absence rodičovské lásky vstupuje do našeho života a jeho opor, unáší nás její vnitřní patos, ztajený za citlivostí a nedořečenými větami, spolu s ním klesáme do vnitřního vesmíru vlastního podvědomí, jako by se závoj, který vše překrýval, roztrhl až na dno viny a my ji už sami museli nést dál.