An - Zen a lívanečky (2015)

Cesta k upokojeniu duše vedie cez počúvanie príbehov iných. Málokedy cez okaté dávanie najavo vlastného príbehu, nech je akokoľvek smutný, či úspešný. Počúvanie iných vedie totiž k dvojakému uspokojeniu - počúvaného i rozprávajúceho. Nech je ním iný človek, zviera, či zrnko fazule. Cesta k uspokojeniu tela vedie cez jedlo pripravené s láskou. Dostal som chuť na lievance s fazuľovou pastou v tieni sakury. Podané z rúk pani Tokue. P. S. V súvislosti s filmom som sa dočítal, že dodnes v Európe existuje posledné leprosálium (zariadenie izolujúce pacientov nakazených leprou od okolia). Nachádza sa v Rumunsku, v okolí mestečka Isaccea (bývalého hraničného mesta Rímskej ríše). Umiestnené je v budove bývalého kláštora. V roku 2020 tam je 22 pacientov, posledný z nich tam bol privezený v roku 1981.

Na tomto nevšedně celistvém filmu, který provazuje, spíná a překrývá nejrůznější vztahy – vedle těch mezilidských i ty, které jsou mezi (vnímavými) lidmi a věcmi a přírodou, mezi událostmi nynějšími a minulými či které se rozvíjejí mezi tím (řečeno s Hesseovým Kleinem) „divným světem“ v nás a tím, čím právě jsme – a utváří jimi (primárně vizuálně artikulovanými – křehkým kamerovým snímáním) jedinečný – spíše tep než rytmus, mně nejvíce překvapilo, jak jsem v nejedné z postav shledal osoby, s nimiž jsem se někdy potkával nebo které ještě vídám. Před mýma očima se tím zdánlivě prostým zachycením zcela ztotožnily: herci dokonale zpřítomňovali marnost i slibnost těch mých blízkých i vzdálených a soustředěně napsaný scénář mi o nich mnoho nového prozradil – a v mnohém mě utvrdil. Jako by se režisérce podařilo tím obyčejným příběhem vstřebat lidský život jako takový, v němž si každý divák najde někoho, s kým se kdy minul, a povzbudí jej to k tomu, aby na plátně zapátral i po sobě. Ovšem ani to ostatní mě nenechalo klidným: například onen nespoutaný pantheismus stařenčina bdělého zraku, který v záblescích interpungoval vyprávění, není pouhým transcendujícím ornamentem propouštějícím do hloubek svých ohybů, ale – ve své bezprostřednosti – současným vyznáním i svědectvím – a tedy i nepřímým osobním příkladem, vzorem hodným následování – a je zjevné (a ty poslední záběry to potvrzují), že podobně na svět pohlíží právě režisérka: navyklou frází by se dalo tvrdit, že žádný obraz není ve filmu navíc, ale pravdivější by bylo říci, že jakýkoliv další – adekvátně zachycený (viděný, zakušený – do srdce i do světa, kam se pozval, přijatý) by se v něm klidně mohl objevit a nevychýlil by jeho stavbu. PS: A na okraj hrdinova pláče si ještě znamenám několik slov, které slzám a jejich hrdinství věnoval Ernest Hello: "Hrdinství a slzy v myšlení světa bydlívají snad na dvou koncích věcí. Ale v pravém myšlení některá z těchto věcí nikdy se nepodiví, že sousedí s druhou. Velikodušnost, jež plodí tuto, plodí i onu. [...] slzy, o nichž mluvím, jsou činy. Lidé si zvykli hleděti na slzy, jako by všechny náležely do panství vášně. Toto hledisko, neobyčejně obmezené a výlučné, jest nebezpečím slávě slz. Sláva slz! Věc jest krásna a slovo též zdá senádherným. Přál bych si postaviti pomník slávě slz. A na to, aby se jim vrátila jejich sláva, třeba ukázati jejich činnost. Třeba je ukázati, jak jsou aktivní, plodny. Neboť není slávy leč tam, kde jest aktivita. Odpočinek jest aktivita svrchovaná, a odpočívají-li slzy, odpočívají přísně proto, že nás vedou do srdce aktivity. Jest tisíc činův, ať dobrých nebo špatných, jež mívají na aktivitě podíl více méně podružný. Dovolte, abych se podíval na aktivitu, jako by měla údy a jako by měla srdce. Nesčetně činností bude ve vztahu s údy aktivity. Slzy vstoupí do jejího srdce a budou jednati s nimi. Slzy marné a falešné jsou ovocem smrti, které opadává nečinně se stromu vášní. Slzy plné a silné jsou činy svrchované, jež uvádějí v pohyb srdce života, a srdce života bije s plností. Jsou slzy ubohé, jež jsouce sláby, rozmnožují slabost toho, kdo je prolévá. Slzy chabé jsou slzy marné. Vycházejí z prázdnoty, zůstavují prázdnotu, a padajíce do prázdnoty, ještě více ji vyprazdňují. Jsou slzy plné, jež, jsouce silny, rozmnožují plnost duše."

Taký pomalý citlivý príbeh o troch osamelých ľuďoch, ktorých osudy sa pretnú v jednej malej pekárni v ktorej sa pripravujú japonské lievance. Sentaro je mlčanlivý vedúci s temnou minulosťou. Stará babka Tokue má za sebou ťažký život s chorobou, kvôli ktorej dlho žila v izolácii od väčšiny ľudí a tak s veľkou radosťou začne pomáhať v pekárni. A postavou trochu naviac, ktorá nemá veľa priestoru je mladé dievča, ktoré pekáreň pravideľne navštevuje. Priateľstvo ktoré spolu nadviažu zaplní prázdne miesta v ich srdci. Aspoň dočasne, keďže sa jedná o tradičnú dojímavú melodrámu. Film má fakt pomalé tempo ale zároveň podmanivú atmosféru a postavy som si hneď zamiloval. Páčil sa mi hlavne vzťah medzi Sentarom a babkou a dojímavé finále ma emocionálne úplne dostalo. Napriek pomalému tempu a štedrej stopáži to je presne ten typ filmu u ktorého to nevadí a prial by som si aby trval aj dvakrát dlhšie. Štýlom mi tento film pripomína nádherné filmy aké toči Hirokazu Koreeda. Možno aj kvôli tomu, že tu hrá jeho obľúbená herečka Kirin Kiki z ktorej vyžaruje obrovská dobrosrdečnosť. Objektívne to je tak za 4*, ale keďže mi film tak dokonale sadol, tak dávam aj nadšenú piatu hviezdičku. Nenapadá ma nič, čo by som filmu vytkol. Dokonca aj Masatoshi Nagase, ktorého som v komente k filmu The Hidden Blade tak veľmi skritizoval za absenciu charizmy, mi tentoraz svojou mlčanlivosťou k tej postave dokonale sadol. 10/10.

Opäť taký príjemne pomalý a malý film z japonskej produkcie, kde takéto filmy vedia najlepšie. Zápletka sa dala určite rozvinúť aj podstatne viac, hlavne to neskoršie prosperovanie obchodu, ale o to tu predsa len ani moc nejde. Hlavná je tá mimoriadne sympatická civilná atmosféra, ktorá sa nesie celým filmom a podporou sú aj sympatické postavy, Okrem hlavného dua, teda majiteľa pekárne a jeho novej pomocníčky aj stála zákazníčka, ktorej by som kľudne doprial aj samostatnú líniu, aby sa mohla stať plnohodnotnou postavou. Takto si ma získala hlavne celá stredná fáza, kedy ide všetko tak, ako má a všetci sú spokojní, ale ani ten zvyšok samozrejme nie je zlý a pozerá sa na to dobre. Režijne mi to plne vyhovovalo, na rozdiel od predchádzajúceho filmu režisérky to už síce nie je také meditatívne, ale toto civilné prevedenie tu aj tak sedelo lepšie. Takže lepšie hodnotenie síce nedávam, na to by som potreboval rozvinúť zápletku kľudne aj do viacerých línií, ale aj tak sa mi na to pozeralo príjemne a určite som sa nenudil, aj takéto filmy občas treba.67%

Filmu se neupře neobvyklá japonská nátura, která prostupuje celým filmem a je hodně těžké ji pochopit a přijmout. Nátura si totiž zakládá na skromnosti a absolutním respektu k člověku. Postavy se nezasmějí, neprojeví city a utápí se ve své vlastní nekonečné depresi. Filmu jsem ale dal čtyři hvězdičky, takže vězte, že samotný příběh je natolik lidský, jak jenom lidské pokolení může být. I tak si totiž přes japonský extrém užijete hodně citlivě odvyprávěný příběh, který se svojí pomalostí nesl jako ptačí pírko přeskakující v dokonalém bezvětří z jednoho lotosového květu na druhý.