Soukromá vichřice (1967)

Bola by veľká chyba vnímať tento film len ako zachytenie doby, ktorá je už dávno preč. Jasne, vidíte tú tie socialistické reálie, doba sa zmenila, ale čo sa týka zachytenia vzťahovaných rutín je film nadčasový. Sledujete dva vzťahového stereotypy v tej najčistejšej podobe. Zároveň cítiť bublajúce pnutie, ktoré vedie k vzniku partnerského prepletenca. Landovského dejová linka plná pokusov o vraždu spadá do kategórie Clouseauovho sluhu Cato Fonga. Zábavná a predovšetkým extrémne trefná sonda do spolunažívania mužov so ženami.

Nějak mi nejde ubránit se pocitu, že v tomto svém románu (přirozeně za vydatné pomoci režiséra a hlavních tvůrců filmu, zejména Landovského) si Páral obzvláště libuje ve vykreslování lidiček postižených partnerskými vztahy jako naprostých kreténů. :-) Zpočátku mi to úplně nedošlo, nudíc se nad infantilními gagy a stižen nepřílišnou nákloností k tzv. Nové vlně. Až později. Ale třeba se pletu...

Možná jsem od toho zbytečně očekával více. Obecně řečeno mírné zklamání, někde za půlkou to začalo trochu přešlapovat na místě, než to nějak samospádem dojelo k závěru. Ale chyty naprosto skvělá a vidět spoustu hereček v rozpuku mládí velmi zajímavé. Jestli si myslíte, že je Anna Polívková podobná svému otci, koukněte na tohle. Až ve mně hrklo.

V krátké době opět motiv partnerského stereotypu ve filmu,  povídka zTváre v oknebyla o stupeň hořčejší, ale ani Bočanova adaptace Párala se s partnerským soužitím nepárá a jako stereotyp rovnou  ukazuje celé to naše snažení na tomhle světě.  Nesympatické postavy, tedy kromě lehce natvrdlého  a naivního Landovského dodávají onu hořkost,  originalitu pak odlehčení v podobě pokusů o vraždy s vlastně dnes už legendární scénou kyseliny ve vaně a dojem kazí jen stydlivá kamera, kterou bych na sklonku šedesátých let v tak přísné podobě zase nečekal. Aneb trocha nahoty by Páralově adaptaci rozhodně prospěla. Pěkné (asi) čtyřky Míly Myslíkové tedy nevidno...

Základní premisa opakujících se stereotypů výborná, některé scény výstižností až mrazivé. Pak tam ale úplně zbytečně Lanďák začne blbnout, zdlouhavě usiluje Somrovi o život ve stylu grotesky, a třeba jejich společný opilecký výstup trvá věčnost. Dvakrát jsme u toho usnuli, jak se s tím mladý Bočan strašně Páral. Kdyby byla Soukromá vichřice svižnější, o něco lépe natočená zkušenějším režisérem, měla šanci stát se klasikou.