Solis (2018)

Audiovizuálně působivé, na lobotomické béčko dokonce vysoce nadprůměrně. Vesmírné scény jsou esteticky libé a v kombinaci s relativně kvalitní hudbou mi daly občas vzpomenout na Boyleův majstrštyk Sunshine. Ovšem obsah je na pytel. Kdyby to bylo jen užvaněné, tak budiž, kdyby vzájemné dialogy Hollowaye a velitelky Robertsové byly z větší části jen otravně šablonovité a předvídatelné, tak taky budiž. Ale v poslední půlhodině vygradoval děj do tak tragikomických rozměrů, že film připomínal parodii na patetické velkofilmové velkosračky, ve kterých si tak zhusta libuje třeba blockbusterový Hollywood, nebo stará sovětská válečná kinematografie. Několikrát to vždycky už už vypadalo jako že na konec a na hrdinovu hrdinskou smrt, aby se to najednou zase otočilo a zase svitla šance na záchranu a jelo (tedy letělo) se dál. A když lidsky naléhavý robohlas palubního počítače už asi potřetí Hollowayovi oznamoval, že má kyslíku 0% a vdechuje CO2 a on zdeptaný radiací, se seškvařeným fejsem a vypálenými bulvami ještě stále pindal s Robertsovou a volal svojí bejvalce, musel jsem se už cynicky řehtat na celé kolo. Po použití to samozřejmě letí do koše.

Lacnejsia a este komornejsia variacia Gravitacie. Jednu hviezdicku davam za solidne triky. Bohuzial nie su ani zdaleka na takej spickovej urovni, aby sami o sebe pôsobili ohromujuco. Druhu davam za to, ze tu nie su ziadne infantilne zvraty s vrazdiacim bubakom. Nasledkom toho ale je, ze je to strasna nuda a prakticky nic zaujimave sa tu nedeje. 4/10.

Co udělá filmařský diletant, chce-li bezostyšně vykrást Gravitaci a nemá dostatek děněg na simulaci nedostatku gravitace? Řízne jí Lockem a podleje Sanšájnem! A tak se nebohému diváku dostává půldruhé hodiny martyria sledování, kterak osamělý hrdina narkoticky žvaní se záchranářským kurem na telefonu, přičemž aby se to vůbec dalo dohledět bez sirek mezi víčky a neustálého dloubání se špendlíkem pod nehty, jebne čas od času do záchranné kapsle řítící se směrem ke Slunci nějaký ten kousek vesmírného bordelu, což ovšem zejména umožňuje tvůrci demonstrovat, jak moc nedával na základce pozor při fyzice (a pokud toto nadzvedávalo i antitalenta exaktních věd jako jsem já, pak absolventi matfyzu z toho budou dostávat epileptické záchvaty). Takže jediným vzrušením je sledování pomalu se zvětšujícího pavouka na čelním skle, kdy se jen modlíte, aby toto už konečně ruplo a katapultovalo protagonistu k jeho blízkému setkání kremačního druhu. A žehral-li jsem uŠvejcarůna ne zcela zdařilou trikovou stránku, pak ve stejném duchu nyní uvádím, že zde by bylo bývalo vhodnější angažovat pana Meliése. A nyní závěrečný brojler pro ty, kteří si chtějí ušetřit tuto řiťoryvnou hrůzu dojímající asi jako tatrovkou přejetý Babiš – ne, žádný šokující dějový zvratek opravdu nepřijde.

One man show se Stevenem Oggem, nicméně nuda.

hezké malé scifi