Avengers: Infinity War (2018)

Avengers: Infinity War je přesně ten druh filmu, který by podle všech logických zákonů vesmíru neměl fungovat. Vůbec. Ani trochu. Je to blockbuster nacpaný tolika postavami, že kdyby každá dostala vlastní minutu na představení, film by měl délku průměrného norského důchodového systému. Deset let budování univerza, skoro dvacet filmů, desítky hrdinů, několik galaxií, miliardy očekávání a k tomu úkol spojit všechno do jednoho filmu tak, aby z toho nevznikl digitální guláš připomínající explodující Comic-Con. A přesto Russoovi předvedli něco, co tehdy působilo skoro jako zázrak. Infinity War funguje. A funguje tak kurevsky dobře, až člověk zpětně nechápe, jak se jim to vůbec podařilo.
Tohle není Avengers film.
Tohle je marvelovská občanská válka bohů, mimozemšťanů, mágů, miliardářů, vraždících mývalů, afrických supervojáků, stromů a všeho ostatního, co Kevin Feige za dekádu naházel do jednoho gigantického popkulturního akvária.
A ten největší frajer celého filmu?
Thanos.
Zasraný Thanos.
Marvel po letech generických záporáků, kteří většinou působili jako manažeři zla s nulovou osobností, konečně vytvořil protivníka, který nepůsobí jako překážka pro hrdiny. Hrdinové jsou překážkou pro něj. Infinity War je ve skutečnosti Thanosův film. Jeho cesta. Jeho vítězství. Jeho šílená genocidní filozofie. Josh Brolin tomu obřímu fialovému kulturistovi s bradou připomínající deformovanou švestku dodal tolik lidskosti, charisma a děsivého přesvědčení, že vedle něj působí polovina marvelovských záporáků jako brigádníci na zkušební době. Kritici i fanoušci právě Brolina často označovali za jednu z největších předností filmu.
A pak začíná ten šílený kolotoč.
Iron Man.
Doctor Strange.
Spider-Man.
Thor.
Loki.
Guardiani.
Wakanda.
Vesmír.
Titan.
New York.
Všechno současně.
Infinity War se pohybuje mezi postavami s tak absurdní lehkostí, že vedle něj působí většina týmových blockbusterů jako dopravní nehoda na kruhovém objezdu. Film neustále přeskakuje mezi několika dějovými liniemi, desítkami postav a různými kouty galaxie, a přesto se nikdy úplně nerozpadne pod vlastní vahou. Což je samo o sobě výkon hodný nějakého magického kamene nekonečna.
Thor zde navíc dosahuje absolutního božského levelu.
Po Ragnaroku byl skvělý.
Tady je regulérní severská atomovka.
Celá jeho linka připomíná mytologický heavy metalový videoklip za několik set milionů dolarů. Groot vyrábí násadu. Trpaslík velikosti paneláku ková božskou sekeru. Thor absorbuje energii umírající hvězdy, jako kdyby šel ráno pro rohlíky. A když pak dorazí do Wakandy, Alan Silvestri odpálí soundtrack, kino exploduje a půlka publika spontánně zapomene, jak funguje dýchání.
Jenže právě proto Infinity War funguje ještě možná lépe než Endgame.
Protože má koule.
Obří.
Radioaktivní.
Titanové.
Marvel tehdy udělal něco, co si většina blockbusterových studií netroufne ani ve snu. Nechal zlo vyhrát.
A ne nějak symbolicky.
Ne nějak napůl.
Ne stylem „uvidíme příště“.
Ne.
Thanos všechny brutálně přejede jak vesmírný kombajn.
A pak přijde Snap.
TEN Snap.
Moment, který kolektivně traumatizoval miliony nerdů po celé planetě. Lidé seděli v kinech, nevěřili vlastním očím a sledovali, jak se jejich oblíbené postavy mění v prach s intenzitou skupinové psychologické havárie. Internet následně několik měsíců existoval prakticky jen ve dvou stavech: memy o Thanosovi a deprese. První reakce i fanouškovské diskuze tehdy doslova explodovaly šokem z konce filmu.
A právě proto je Infinity War možná ještě odvážnější než Endgame.
Endgame je oslava.
Infinity War je katastrofa.
Velkolepá.
Monumentální.
Bezvýchodná.
Film, který vezme deset let budování hrdinů a pak vám je rozšlape před očima jako vzteklý bůh smrti.
Jasně.
Někdo může remcat, že je to přeplácané.
Že bez znalosti MCU člověk polovinu věcí nechápe.
Že je to vlastně jedna obří předehra na Endgame.
A měl by pravdu.
Jenže zároveň jde o jeden z nejambicióznějších blockbusterů moderní éry. Film, který dokázal spojit téměř celé MCU do jednoho gigantického celku a navzdory všem předpokladům se pod vlastní vahou nezhroutil. Právě proto je dodnes mnoha fanoušky považován za vrchol marvelovské éry před Endgame.
Infinity War není jen další marvelovka.
Infinity War je okamžik, kdy MCU přestalo být sérií filmů a stalo se globální popkulturní událostí.
Pět kamenů nekonečna z pěti.
A jeden navíc za to, že měli dost odvahy nechat polovinu vesmíru chcípnout.

Vyvrcholení všech předchozích MCU filmů. Tohle už je ta část, u které je ideální mít nakoukané všechny předchozí filmy, abyste tak nějak chápali, co se děje. Pokud ne, tak minimálně Captain America: Občanská válka bude stačit. Právě tohle mám na MCU hrozně rád, každý film na sebe nějak navazuje, hrozně dobře to funguje a nejlepší je pustit si je chronologicky po sobě, abyste měli ten pravý zážitek. Tady všechno funguje tak, jak má. Film dobře balancuje mezi dramatem a komedií. Mně naskočila husí kůže už při Marvel intru, když tam zazní to volání o pomoc. A u scény, kdy mimozemská loď přistává nad New Yorkem a Tony Stark se jde podívat do ulic, jsem měl takový zvláštní pocit. No a to, co přijde po lusknutí, se ani nedá pořádně popsat. Vidět to poprvé v kině musel být neskutečný zážitek.

Po Ant-Manovi je povinností se podívat na Avengers: Infinity War. Jeden z největších a nejlepších MCU filmů. Objevily se tu snad všechny postavy ze všech různých Marvelovek, kromě Selviga, jehož absence zamrzí. Je to velkolepý film s velice zajímavým dějem! Už úvodní sekvence nabídne dvě úmrtí, které diváka vyloženě zničí. To má za následek setkání se Strážci, což nabídne několik velice vtipných scén a hlášek! Záporák Thanos je svině a jeho činy člověka zhnusí! Akce je samozřejmě impozantní a krásná na pohled. Je velkolepá a taky přehledná! Rozhovory mezi nejrůznějšími postavami baví a každý herec si to tu vyloženě užívá! Mezi nejlepší a nejzajímavější scény považuji střet Spider-Mana, Iron Mana a Strange se Strážci. To byly perfektní scény! Thanosovy scény s Gamorou u kamene duše neskutečně bolely. To samé platí i u jeho scény s Visionem, která překvapila! Finále je jeden velký skvost, který strhne i šokuje. Jedná se o perfektní záležitost a já nemůžu jinak než doporučit! 10/10 Střet Strážců s částí Avengers byl velmi vtipný!

Absolutní vrchol, ke kterému se DC nikdy nepřiblížilo a MCU na něj už nikdy znovu nedosáhlo. Zopakoval jsem si po osmi letech a stále to tam je. Husí kůže, úžas, epická rozmáchlost, humor i emoce, vše měrou vrchovatou. Všechny ikony pohromadě, každá chvilku tahá pilku a přitom jim to pořád skvěle ladí, nepřekáží si, spíše se doplňují a jedou v tempu téměř neuvěřitelném. A do toho všeho nakráčí možná nejlepší padouch, který se kdy v komiksových vesmírech objevil. Nelítostný krutý ničitel, přesto v některých momentech překvapivě lidský. Ten kluk ve mě po celou dobu křepčil nadšením, ať už se mluvilo nebo konalo. A ani tentokrát nechyběly slzy, když mi ti parchanti ve srdceryvné scéně definitivně a nevratně zabili oblíbenou postavu. A to finále působí stále stejně monumentálně a neobyčejně emotivně, i když dnes už vím, že nebude tak zle.

První část a zároveň odAvengers: Age of Ultron (2015)se tým Avengers rozrůstá docela dost a taky se rozděluje což je samozřejmě z událostiCaptain America: Občanská válka (2016)tak Iron Man je ve vesmíru a Kapitán Amerika na zemi vlastně nejhlavnější postavy který se přidali tak je Black Panther, Spider-Man a Doktor Strange potom tam je celá armáda Black Panthera a velký souboj, Nejsilnější záporák Thanos chce najít všechny kameny nekonečna a najde je luskne a je to v pr.... , samozřejmě je to první část a ta se za mě povedla, Avengers: Infinity War dávám 9,5/10.