Avengers: Endgame (2019)

Finále, které se opravdu povedlo. Ani nejde pořádně popsat, jaké z něj mám pocity. U filmu se zasmějete, pobrečíte a zažijete snad všechny možné emoce. Do takového filmu člověk jde s tím, že někdo bohužel odejde, ale v tomhle případě někdo také znovu přijde. Příběh je povedený, tři hodiny utečou jako voda a já se ani minutu nenudil. Hrozně se mi líbilo to cestování časem a to, jak se postavy vracely do předchozích filmů, potkávaly své známé nebo dokonce samy sebe. A finální souboj ani nejde pořádně popsat. Je to doslova sen každého komiksového fanouška. Po tomhle mám chuť pustit si všechny filmy MCU znovu chronologicky.

Avengers: Endgame je jedenáctiletá kolektivní nerdovská psychóza přetavená do tříhodinového blockbusterového megakolosu, který se s elegancí orbitálního bombardování rozhodl uzavřít největší filmový experiment moderní historie. Ať si kdo chce co chce říká o korporátní mašinérii Disneyho, nikdo před Marvelem nedokázal vzít dvě desítky filmů, desítky postav, stovky hodin příběhů, miliardy dolarů, miliony fanoušků a proměnit to v jednu gigantickou finální oslavu popkulturní posedlosti. Endgame není pokračování. Endgame je odměna za jedenáct let života strávených sledováním tohohle šíleného komiksového cirkusu.
A ten největší zázrak?
Že to funguje.
Kurva jak to funguje.
Po Infinity War seděla půlka planety v šoku, druhá půlka brečela nad rozpadlými superhrdiny a Marvel stál před úkolem, který vypadal téměř nesplnitelně. Jak uzavřít příběh, do kterého nacpali více postav než některé státy mají obyvatel, aniž by celé finále působilo jako přestřelený digitální guláš? A Russoovi na to odpověděli tím největším fanservisovým atomovým útokem v dějinách blockbusterů.
Tohle není film.
Tohle je tříhodinové objetí každého člověka, který od roku 2008 sledoval MCU.
Každá scéna působí jako dopis fanouškům.
Každý návrat.
Každá hláška.
Každý detail.
Každé mrknutí na minulost.
Každý moment existuje proto, aby někde v kině seděl třicetiletý nerd a šeptal si: „Ty vole, oni to fakt udělali.“ Přesně proto byly první reakce tak absurdně emocionální a mluvily o dokonalém vyvrcholení celé ságy.
Robert Downey Jr. zde definitivně přestal být hercem a stal se náboženstvím.
Tony Stark už dávno není postava.
Tony Stark je základní stavební kámen MCU.
Člověk, na kterém celá tahle šílenost začala a kolem kterého se jedenáct let točila půlka moderní popkultury. A Endgame to ví. Každá jeho scéna má váhu. Každý pohled. Každá věta. Každý okamžik působí jako loučení s někým, koho diváci znají déle než některé vlastní příbuzné. A právě proto ten závěr funguje s brutalitou nákladního vlaku plného emocí.
Chris Evans mezitím předvádí tak ultimátní verzi Kapitána Ameriky, až člověk získá pocit, že Steve Rogers byl stvořen jen proto, aby jednou mohl existovat ten konkrétní moment v Endgame.
A vy víte který.
Každý fanoušek ví který.
Ten moment.
TEN MOMENT.
Ten moment, kvůli kterému se v kinech řvalo, tleskalo, vstávalo ze sedaček a půlka internetu následně strávila několik měsíců sledováním reakcí jiných lidí na YouTube.
A pak přijde Portals.
Kristova galaxie.
Portals.
Největší nerdovská extáze od chvíle, kdy člověk poprvé otevřel komiks.
Alan Silvestri v tu chvíli přestává skládat hudbu a začíná přímo dirigovat kolektivní infarkt fanouškovské populace. Hudba řve. Hrdinové přicházejí. Kruh se uzavírá. Jedenáct let budování exploduje během několika minut tak brutálně, že člověk zapomene dýchat. A i dnes, po letech, stačí pustit si tu scénu na YouTube a okamžitě se vrací husina velikosti Wakandy.
A největší frajeřina?
Že pod tím vším pořád fungují postavy.
Tohle není jen CGI orgie za půl miliardy dolarů.
Je to příběh o selhání.
O přátelství.
O stárnutí.
O loučení.
O lidech, kteří prohráli a snaží se žít dál.
Právě proto Endgame funguje mnohem lépe než většina pozdějších marvelovek, které si často myslely, že stačí větší efekty a více multivesmírů. Endgame má srdce. A právě to kritici i fanoušci opakovaně vyzdvihovali jako jeho největší sílu.
Jasně.
Časové cestování je místy logický masakr.
Některá pravidla vesmíru se ohýbají jak plastová vidlička v mikrovlnce.
Thanos je občas spíš scénáristický nástroj než postava.
A kdyby člověk chtěl být protivný hnidopich, našel by děr dost na to, aby přes ně prošel celý Ant-Man.
Ale koho to v tu chvíli zajímalo?
Endgame není o logice.
Endgame je o pocitu.
O tom absurdním pocitu, kdy člověk sedí v kině a sleduje vyvrcholení něčeho, co formovalo celou jednu generaci filmových fanoušků. O tom, že Marvel na pár let dokázal nemožné — přimět miliony lidí po celém světě, aby se hádali o mluvícího mývala stejně vášnivě jako o finále mistrovství světa.
Avengers: Endgame není nejlepší film všech dob.
Není ani nejlepší film Marvelu.
Ale jako finále?
Jako událost?
Jako kolektivní kulturní exploze?
Jako vyvrcholení celé Infinity Ságy?
Prakticky bez konkurence.
Pět nekonečných kamenů z pěti.
A jeden celý zlatý gauntlet navíc za to, že něco takhle absurdně obřího vůbec dokázalo důstojně dojít do cíle.

I přes silné momenty v Infinity War je dle mého nejlepší týmovka právě Endgame. Nejen, že je tu vše ztraceno a karty jsou rozdány velmi zajímavě, tak i postupné budování děje je perfektní! Děj patří mezi největší plusy filmu, společně pak s akcí, která je dechberoucí! Já se bavil od začátku do konce a hltal scénu za scénou. Je to skvost mezi MCU filmy, který nenudí ani minutu. Thanosovo lusknutí přežije Scott Lang, což v ostatních postavách vyvolá naději na záchranu poloviny vesmíru. Každá postava dopadla po lusknutí jinak, ale nejhůř na tom jsou jistě Thor nebo Hawkeye. Jo, Thorovi scény jsou perfektní a Thor hláškuje neskutečným způsobem! Jeho scény s Bannerem nebo Rocketem jsou pak absolutní kino! Linka s cestováním v čase je pak velice zajímavá a nezapomnělo se na Quillův taneček z prvních Strážců. To byla velmi vtipná scéna! Nejsilnější scéna je samozřejmě u kamene duše, která nejednoho diváka psychicky zničí. No a scény Tonyho s jeho tátou jsou také velmi silné. Závěrečný akt je pak perfektní a dojemný. Taky se dočkáme vynikajícího zvratu okolo Capa nebo Tonyho. Co bylo milé, tak se Scott opět setkal s Hope a mé srdce zaplesalo. Závěrečné scény bolí, ať jde o Capa, nebo o Tonyho. Jo, já jsem neskutečně spokojen a mohu jen doporučit! 10/10 Scéna u kamene duše zničí nejednoho diváka!

Může mít vrchol dva vrcholy? Protože Avengers je mají. I druhý z finálových filmů je totiž neskutečný nářez a i napodruhé byl pro mě stejně intenzivním zážitkem jako poprvé. Možná ještě větším, protože už jsem nebyl pohlcen příběhem a mohl si všímat toho kolem. Že se tu objeví snad všechny postavy, které v do té doby nějakým způsobem do historie MCU zasáhly, přesto žádná nepůsobí jako pouhá výplň, ale má svůj význam, své místo v mozaice. Jak to všechno i přes tu mohutnou rozvětvenost drží pohromadě. Skvělého propojení a uzavření většiny rozehraných linií nejen z předchozího filmu, ale z celé série. Hutnosti a gradace, které ani na okamžik nepoleví, přestože tempo vyprávění se podle potřeby přechází od téměř nehybných, emocionálně křehkých okamžiků až po opulentní rychlou až zběsilou akci. Nápaditých hrátek s časem a toho jak se vzájemně ovlivňují minulost s přítomností a budoucností, tím jak do sebe všechny ty kousky skládačky dokonale zapadnou, a že to přes ten monumentální materiál snad ani jednou během těch tří hodin nezaškobrtlo. Od první minuty se z filmu valí neskutečně silné emoce, dané nejen tím, že jsem se vlastně s mnohými postavami loučil, ale také způsobem, jakým naplnily svůj osud. A musím přiznat, že ani podruhé se u některých postav to loučení neobešlo bez vlhkých očí. Ten kluk ve mě, který celý život miluje komiksy, se v Endgame dočkal jednoho z absolutních životních prožitků.

Zakončení teda zatim (Avengers: Doomsday (2026)série, Avengers Endgame už ten název je tak jako fantastický prostě jako začátek je takový divný ale potom je to prostě fakt pecka, Avengers se po 5 letech rozhodli přivolat zpět lidi, zároveň když sem na to koukal v roce 2020 poprvé tak sem to moc nepochopil protože Thanos zemře ale potom ožije což jako ze strany premiéra to nedává smysl moc ale potom tak to je tak GENIÁLNÍ, protože Avengers chtějí přivolat všechny zpět a na to potřebují všechny kameny a tak se vrátí všichni v čase a vidíme místa které jsme už viděli a moje nejoblíbenější a opět strašně hustý a nostalgický je New York v roce 2012 kde Avengers utočí poprvé ve filmuThe Avengers (2012)a je to prostě strasně hustý taky máme Kapitán Amerika vs Kapitán Amerika, prostě to jak je to udělaný je to strašně geniální a vlastně i když sem se tak zamyslel tak jediný způsob jak dostat ty kameny zpět je prostě stroj času, samozřejmě se to posere a jak ta zlá Nebula tak půjde do toho světa do přítomnosti a přivolá vlastně celou obří loď a tím pádem Thanos z roku 2014, takže jim rozbije a prostě vyhodí do vzduchu celou Avengers základnu a GG, taky fakt jako slzy byly a to je smrt Tonyho a Natashi fakt jako jediný film který mě rozbrečel tak bylTitanic (1997)ale tenhle film joo bylo to hodně silný, ale ta finální bitva to je tak STRAŠNĚ EPICKÝ, MEGA, HUSTÝ, BOMBA, PECKA, NEJLEPŠÍ prostě WOW!!! reálně jsem jásal protože celý tým Avengers po hromadě a jejich největší boj na planetě, zároveň Kapitán Amerika prohlásí '' Avengers! Do boje! to je prostě nejlepší, ABSOLUTNÍ KINO na konci co mě zase trochu štve ale dává to asi z pohledu postavy Steva smysl a to je to že Steve vrátí všechny kameny zpět ale on zůstane v roce 1970 myslím a v přítomnosti tak je starý Steve a ikonický štít dá Samovi neboli Falconovi a to je za mě trochu no prostě nevím můj názor že on si to uplně nezasloužil, ale Endgame furt nemá na první Avengers film to nic nepřekoná to je prostě klenot nejlepší legendární, Avengers: Endgame dávám 10/10.