Sirat (2025)

Snímek si bere diváka jako rukojmí, zneužívá jeho otevřenost a nic mu za to nenabízí. První záběry jsou sice lákavé, ale pak už to jde jenom dolů. Není tam děj, není tam sdělení, jen citové vydírání beze smyslu. Čistá vyprázdněnost a bezvýchodnost. Vzpomněl jsem si přitom na Šepoty a výkřiky, které jsou vším tím, čím tohle není. Je průšvih, že takové dílo dostane ocenění. Tváří se jako umění, ale je to jen prázdná póza.

Vlna veder, která teď na konci května teče ulicemi a pálí krajinu, mi připomíná žár plamenů zAž přijde oheňi hic marocké pouště zMimóz. V tom veškerém žáru jako by se tavily hranice mezi filmy Olivera Laxe navzájem a mezi nimi anašírealitou. V bodě absolutní výhně, kde nezbývá prostor pro stín nebo únik, žhneSirat. -Mimózymluvily o napojení na srdce Celku,Až přijde oheňo čisté existenci tady-a-teď;Siratje stezkou, na níž ego lehá popelem. Filmy jsou to zřetelně spojité. Ovšem zatímco Shakib zMimózje rádce, který ví, a Amador zOhněintuitivně splývá s bytím, v jádru bezkonfliktním, Luise zeSiratuosud v rychlém sledu drtí – a nakonec ho nadobro rozdrtí: až k celistvosti. – Zaujalo mě mj. režisérovo prohlášení, že jde o jeho nejpolitičtější film. Pokud si ale politiku definujeme v nejhlubším smyslu jako architekturu lidského vztahu k existenci, pak jsou všechny jeho zmíněné filmy politické, jenSiratnejviditelněji: Pouštní minové pole je hmatatelným průmětem neviditelné sítě výbušnin v našich hlavách – struktur strachu, rigidních identit a obranářského ega, které nás udržují v permanentním stavu vnitřní - vnější války. Odstranění těchto mentálních rozbušek je tím nejvyšším a nejradikálnějším politickým aktem.

V nedokončeném náčrtu mi vloni zbyl text o elitním, nekompromisním Siratu, unikátním počinu, jehož syrová transcendentní zkušenost se naplno otevře jen některým divákům. *** Film nabízí ryzí hraniční zkušenost, přesně, jak název slibuje – i varuje. Není manipulativní, ani sadistický, jak jej mnozí zaskočeně obviňují, je jen autenticky nemilosrdný, nic neulehčující, pokud jde o nezbytnost protagonistů (a s nimi i diváků) projít absolutní ztrátou lpění až do stavu čiré existence, krutě oproštěné od jakýchkoli dalších přání a tužeb, ale tím vyostřenější na samu hranici možností vnímání toho, co všechno to znamená, být naživu. *** Slovo „sirat“ označuje most mezi nebem a peklem, tenký jako vlas a ostrý jako břitva – a příběh vás nejprve k němu a pak i po něm vede spolu s postavami, které spojila potřeba svobody a sebeurčení i za cenu, že budou muset unikat z otupění v civilizaci a kontrolujícího systému na nebezpečná území, přímo po té tenké, ostré hraně syrové zkušenosti s nelítostností nechráněného bytí, vydaného všanc. Někteří touhle cestou musí jít hnáni vnitřní potřebou, hrdinu, z jehož perspektivy se díváme, žene vpřed nejprve strach a touha pochopit svět svého dítěte, které se mu vzdálilo, a lichá naděje, že se znovu najdou a opět se z nich stane rodina. *** V příběhu sledujete postavy vyhnanců až tam, kam už za vámi nemůže venek, systém, zdání bezpečné opory a hranic zobytněného vězení čili domova, pro nejvnitřnější spojení se sebou a se vším zároveň, do pouště, kam se chodí pít medicína, do karantény, pro soustředění a transformaci, a v tomto holém i holistickém spojení, které je z podstaty věci nevšímavě kruté k strachům i potřebám, prožijete oproštěné bytí v esenci té nejryzejší krásy i nejhorší hrůzy, jakou vám může nabídnout. A v jednu dlouhou, tenkou chvíli to prožijete obojí zároveň. *** (V Pilotů, 17. 11. 2025, s R.) *~

„Víš, co řekl můj otec před smrtí? K...a, začíná to být vážné.“ (omlouvám se - vzhledem k vývoji příběhu vnímám doslovní  citaci opodstatněně) // USiratajsem jednorázově přehodila vnitřní výhybku. Nelituju, ani tentokrát, ani vůbec a budu lichotit. Sugestivní, ďábelsky svádějící emočně nabité drama na pozadí neurčitého válečného konfliktu, s bohovsky dobrou muzikou, castingem, výrazem, zápletkou; šokantní, napínavé a bolestné, s hutnou dávkou společenské kontroverze. Natočeno s odstupem, soustředěně; ve výsledku vyvážené, obsažné. Kvalitnínew cinemavčetně otevření a Rebečin respekt. Promyšlená bezprecedentní divočina, ohleduplná k zachování principu kauzality. Párkrát selhal střih, semotamo ubyla energie, ale přehlížím. Bez nadsázky - dvě hodiny trvající žúrka, ve které se hledá, aniž by byla hledajícím osoba režiséra. Ten už (se) našel. Stylové, bez toho, aby tvůrce měl čas a chuť na sobě ujíždět. („No tak, Joshi, zavřeme očiapůjdeme…!“) // O lidech, kteří nemají nic a místo krve jimi cirkuluje muzika. V pořád stejném rytmu. Můžeme k nim mít ambivalentní vztah (záměr?) - od soucitu a sympatií až k suverénnímu opovržení.Siratje však silný v tom, že nehledě na blížící se pohromu, laskavost smí a umí přežít a to, že je svět bezcitný, neznamená, že i z Člověka se stal pouhý cynik. Vývojem prošel iLuis -skvělý otec, jehož dítě zmizelo; ze začátku je ostražitý a nedůvěřivý. Ale i v těch nejtemnějších chvílích se mu dostává nečekaných projevů dalekoZa pouhouempatií.Tleskám.

O tomhle filmu si po dokoukání můžete říct cokoliv, ale jedno je jisté, jen tak vám z hlavy nezmizí. Dokonce se mi o tom i dneska zdálo. Sirat je film pro náročného diváka, který dokáže pochopit, že co se může jevit jako jednoduchá zápletka, může být pouze záminka pro skrývání o hodně silnějšího a složitějšího podtextu. Tady asi hlavně to, že válku, duševní bolest a smrt nezajímá, že někoho hledáme. Válku, duševní bolest a smrt nezajímá, že se chceme sjetí rozptýlit tancem v poušti. Na první pohled se moc neděje, o to víc je každá ''zvratová'' scéna silnější a víc se vám zahrabe pod kůži. Na velkém plátně a ve velkém sálu ten film musel být opravdu dokonalý, protože se jedná o jeden z nejhezčích filmů s naprosto nádhernými záběry a scenérií. A do toho buší naprosto fantastický techno rave soundtrack, který to celé doprovází a bez kterého by to nebylo ani z poloviny tak dobré. Vždycky mě baví filmy, kde jsou obsazení neherci a tady to opravdu jen přidávalo na atmosféře. Za mě tedy hodně silné, hodně k zamyšlení.