Saturno contro (2007)

Současné období evropského filmu by mělo dostat zvláštní označení, které charakterizuje takřka povinný prvek homosexualismu ve většině produkovaných filmů. Zas takový rádoby ideově-výchovný film, který má zdůraznit normálnost nenormálnosti, která se asi brzy přemění v normu. Tak tu máme příběh dvou zamilovaných mládenců, z nichž jeden je náhle postižen smrtelnou mozkovou příhodou, a ten druhý se proto málem utrápí k smrti, jenže ho naštěstí zachrání podivná parta kamarádů, o nichž vůbec nevíme, jak se vlastně dali dohromady a co je k sobě poutá. Většinu filmu jsem se nudil a koukal na hodinky. Samozřejmě, že správně chápající otec přijme Davida za svého ovdovělého snachu, abychom se i my uměli správne zorientovat. Aby nebyla mýlka, nejsem proti LGBT obecně, jsem jen proti jejich nadměrné popularizaci. A to je děs.Snad se to mohlo líbit našim mladým intelektuálním neoliberálním sluníčkám.

2,5* Tak předně k tomu, co tenhle film není. Rozhodně to není italská sága, či telenovela a už vůbec ne pseudointoušské rádobyumění, jak tu někteří uživatelé píší. Na telenovelu je to málo dryáčnické, pomalé a příliš dobře zahrané. Na film, který si hraje na umění je zase ten příběh příliš všední, neokázalý a málo experimentální. Co tedy vlastně Ozpetek, kterého si jinak velmi vážím, servíruje divákům v Saturno Contro? Bohužel posmutnělou variaci na na svůj zřejmě již nedostižný film Le Fate Ignoranti. Film, který je v mé top ten, ne-li top five. Jenže na rozdíl od výše zmíněného filmu, Saturn postrádá hloubku, nakažlivé emoce napříč celým spektrem, které by diváka pohltily a především přesah, kvůli kterému jsem si některé Ferzanovy filmy zamiloval. Takže nakonec nakonec tu máme jen zručně připravený výluh z již jednou extrahovaného čaje, jehož konec je trochu natrpklý, protože doba extrakce byla zatraceně dlouhá (hlavně poslední třetina). Jistě, je to průměrné...ale na rovinu, pseudointoušské "l'art pour l'art"? Nebo snad telenovela? Kdeže... To jen strýček Ozpetek měl zrovna špatný den.

Ozpetek (a potažmo (až na naprosté výjimky) celá italská kinematografie) nebude nikdy můj šálek čaje. Nesmyslně různorodá parta přátel a jejich problémy na pozadí náhlého úmrtí jednoho z nich. To by neznělo špatně, jen kdyby to nebylo v tom teatrálním italském hávu a kdyby z toho člověk alespoň něco cítil, v podstatě mi bylo celou dobu jedno, že Lorenzo umřel a smutek jeho přátel mě nijak nebral. A co je ze všeho nejhorší, to je ta neskutečně votřesná italská hudba.

Pokud si chcete zlepšit náladu, sáhněte po jiném filmu. Režisér Ferzán Ozpetek se jako obvykle věnuje tématu homosexuality a homofobie (La finestra di fronte, Mine vaganti, Le fate ignoranti) a tentokrát dožene příběh do temného konce. Kdo má rád zdlouhavější italské vykreslování charakterů a nakřáplý hlas Gabrielly Ferri, si může užít příjemný večer. Za mě ****

I tentokrát Ferzan Ozpetek projevil svůj jemnocit, s nímž vybral stejné herce jako pro Le Fate ignoranti, zasadil je do ne málo podobných kontraverzních rolí a i obdobného prostředí. Je jasné, že ne každého se mu podaří oslovit. Opět složité hetero a homosexuální vztahy a osudy lidí, které spojuje vzácné přátelství. Rodina složená z přátel často člověku nahrazuje tu vlastní, v které se cítí nepochopen. Nesobeckost a krásná solidarita, když jeden z nich odejde a druhý trpí, přestože se každý se smrtí blízkého vyrovnává jinak. Tak lze odejít na věčnost bohatý.