San Babila: 20.00 hodin (1976)

Na rozdíl od mnoha jiných italských filmů 70. let s politicko-mafiánským pozadím tenhle je k divákovi aspoň solidní v tom, že má jasnej konec. Za sebe říkám, že fašisti nebo komunisti, všechno stejná pakáž, takže tady celkem není komu fandit. Úplně na zabití je ta zrzavá Lalla, která si nejprve na požádání bez skrupulí zasouloží, aby pak už jenom dělala problémy. Její dějová linka mi do celkovýho vyznění filmu nezapadá a její úkol v samotným závěru mohl klidně převzít kdokoliv jinej.

Snímek o zrůdnosti fanatismu, zde v tomto případě fašistického. Je to zahráno velmi dobře, mladí herci se snažili. Scénář sem tam pokulhává, závěrečná honička nemusela trvat tak dlouho. Ona by kratší stopáž vůbec prospěla. A to se povídá, že byl film ještě sestříhán o osm minut. No, nevím. V každém případě jej mohu doporučit, ale na další podívání to asi nebude, i když musím přiznat snímku několik fascinujících scén.

Carlo Lizzani bol špecialistom na podobný typ filmov. Jeho hrano-dokumentaristický štýl mu priniesol uznanie, jeho filmy sú neúprosnou sondou do života Talianska konca 60-tych a celej dekády 70-tych rokov. V tomto prípade si vzal na mušku zlatú mládež, ktorí sú sfanatizovaní fašistickou ideológiou. Celý príbeh sa odohráva v priebehu 20-tich hodín na milánskom námestí San Babila. Scéna spontánneho pochodu mladých fašistov po námestí je filmárskym klenotom. Morriconeho hudba je opať skvelá, kamera vynikajúca. Keď sa film premietal v našich kinách v roku 1980 hneď na mňa zaposobil a bolo tomu tak aj teraz. Zvyšujem hodnotenie na maximum.

Čtyři Kotlebové se nudí, poflakují se ulicemi Milána a dělají bordel pod pláštíkem neo-fašistické ideologie. Chybí tomu ale sevřenější děj, schopnější dramaturg a v podstatě se to zajímavěji vyhrotí až v posledních deseti minutách. Jednoznačným plusem jsou tehdejší dobové reálie, film je takových nechtěným cestopisem pouličního života Milána 70.let, zajímavý je i pohled na společenskou náladu, kdy se to v levicově zaměřené Itálii slovně i fyzicky řezalo mezi neo-fašisty, rekrutujících se dle filmu z mladých znuděných cápků z vyšších kruhů a komunisty, které tady zastupují převážně studující mládež. Ale celkový dojem sráží i některé naivní scény (celá linie s až neuvěřitelně naivní blbkou), hudba Morriconeho je pak tady až trestuhodně nevyužita, vlastně téměř neslyšná.

Pozoruhodné, zajímavé a velmi kvalitní drama o radikalizaci mládeže a o vzniku radikalizace a jejích následcích. Má to sice politický podkreslení, ale to nic nemění na působivosti s jakou toto strhující dílo běží vpřed. Radikalizace mládeže prostřednictvím extrémní pravice, kde se mladí mohou poněkud zvrhlým způsobem realizovat a vymezovat se vůči svému okolí. Příčina příklonu mladých mužů v seberealizaci, plné násilí a netolerance, mívá své hluboké kořeny v prostředí rodiny. Dva ze čtyř mladíků pocházejí z dobře situovaných rodin, třetí se chce dostat mezi lépe postavené a čtvrtý prodává informace svým "nepřátelům". Ve všech ale uzrává nenávist, do které se proměňují osobní neúspěchy a frustrace. Nenávist se proměňuje v násilí a hrubosti proti slabším. Obzvláště v početní přesile a v anonymitě masy se jejich uměle zvyšovaná zloba proměňuje v nesmírně krutou formu a klukovské "hrdinství" se mění v trestnou činnost. až vraždění. Navíc jsou mladí nerozumní muži do těchto činů umně zmanipulováni bohatými, kteří chytře zůstávají v skrytu. Osobní frustrace a společenský vzdor se mění v nebezpečné rituály, násilí a tragédie. Zbabělost nabírá svojí sílu v mase, dav přívrženců a početnost pak i sbírá potřebnou odvahu. Je přeci tak nádherně uspokojující v anonymitě a síle zfanatizovaného davu způsobovat fyzickou bolest jednotlivcům. Mazánek Franco (Daniele Asti?), úlisný a úplatný Fabrizio (Pietro Brambilla), dobře situovaný Marco (Pietro Giannuso?) a pracující Alberto (Giuliano Cesareo?) rozehrávají nebezpečný kolotoč násilností vyúsťující ve vraždu. Z dalších rolí stojí za zmínku jednoduchá dívka Lalla (Brigitte Skay), podřizující se násilnické autoritě čtveřice, a vyhlédnutá a uštvaná oběť jejich krvežíznivosti Paolo (Gilberto Squizzato) se svojí přítelkyní (Grazia Baccari?). Varující dílo o zlobivých naštvaných mládencích, kteří svoji společenskou frustraci a pokrytecky zištnou nespokojenost skrývají do názorů extrémní pravice. Výsledkem primitivních metod seberealizace v tomto prostředí pak bývá vždy a pouze násilí a tragédie. Bohužel je to svým způsobem stále aktuální a neměnné.