Rusalka (1977)

Dvořákova krásná zpěvohra poskytla Weiglovi podnět k silné výtvarné exhibici, založené na aluzích a parafrázích nejen domácího secesního umění, zvláště v úvodní předehře připomínající i jeho preislerovskou adaptaci Radúze a Mahuleny. Nad ni, mnohem osobitější a epičtější (a na výtvarné inspiraci také nezávislejší), poskytla opera příležitost k mnohem pestřejší (a tím žel také méně soudržné) přehlídce. Pomyslné obrazárně vévodí zmíněný Preisler se svými Černými jezery (která nicméně Kvapilovo chudenické zákoutí příliš neasociuje), Jarem a Pohádkou, tedy patrně s tím nejznámějším z jeho tvorby. To, že princ prostým pasáčkům příliš neodpovídá (na rozdíl od jinošského, čistého Radúze v podání Jana Třísky), není na škodu, protože pozitivní postavou (po své závěrečné obrácení, které je spíše krom do šílenství deziluze a sebevražednosti) není. Weigl si pomohl rokokovou stylizací bayrosovskou, které odstínila celý dvůr jako prostředí falešné, povrchní a ve svých plytkých vášních chladnější nad bludiččino objetí, a také variacemi na hamletovské téma Jana Konůpka. Výstavu dotváří japonizující ježibaba nebo závěrečná „upírská“ scéna Rusalky líbajícího prince čerpající z Muncha. Secesi současně evokují všudypřítomné vlny, zpřítomněné kostýmy, a symbolistní rozmlženost, která ovšem v složitých kamerových tricích působí poněkud nuceně a dojem spíše kazí. Nabízí se pochopitelně srovnání se starší Kašlíkovou adaptací, která je pohádkovější, prostší a přitom neméně zajímavě výtvarná, místy hrůznější a i díky „dramaturgickým škrtům“ také celkově sevřenější. Modernistický interpretační rámec, do něhož uvádí čitelná intertextovost Weiglových obrazů, který pochopitelně odpovídá době vzniku, ovšem současně nechává odhlédnout od pohádky k lidské inscenaci života na královském dvoře a umožňuje snímek přečíst jako komplexní deziluzivní výpověď moderního člověka – o nepravdivosti mezilidských vztahů, o neschopnosti vést dialog a o upřednostnění sebevraždy před živým láskyplným spojením (v poznávání i službě druhému).

Bohužel nevyužitý potenciál. Tolik se mohlo udělat a neudělalo. Verze Rusalky z r.1962 mistrů Kašlíka a Stallicha je zkrátka nepřekonatelná. Vašáryová je dřevo a její přihlouplé pohyby nepřipomínaly vůbec vodní vílu.  Jen pitomé, nevhodné natahování rukou, zvlášť při finálních scénách. Choreograf Kůra měl zakročit. Vynechána část Zlaté vlásky mám...škoda. Atmosféře mohly dost pomoci např.barevné filtry, hra se světlem, mlha, vítr, hromy, blesky apod.triky. Ale nic. Nula drama. Nepůsobilo to chvílemi moc étericky, nadpřirozeně, strašidelně. Vše musela obstarat hudba mistra Dvořáka. Hlas G.Beňačkové mám rád, ale M.Šubrtová uměla v koncovkách Rusalku procítit opravdu nejlépe. Je holt nepřekonatelná. P.Dvorský mi tady už nevadil, naučil se lépe česky a tak se ta slovenština v hlase chvilkami dala odpustit. Ale trpím, kdykoliv někdo zpívá "bílá mójé lání" místo "bílá moje lani". To bych ho vystřelil z jeviště k lopatě! Hudba na můj vkus místy nepatřičné tempo(árie Měsíčku na nebi, árie kněžny apod...by snesly kapánek moderato). Jinak se ale z lásky k hudbě-opeře rád podívám i na tuto verzi. Klenotem ovšem zůstává dílo z r.1962.

Mně tohle melancholicky unylé podání docela vyhovovalo, Vašáryová coby Rusalka mě vyloženě bavila, naopak Veškrnová coby Kuchta byla spíš protivná. Nejvíc mě ale mrzelo, že chybělo Čury mury fuk a Mám zlaté vlásky mám.. ale chápu, že se chtěli vejít do rozumného časového formátu a stříhat se muselo. Myslím, že pokud někdo neví, o čem Rusalka je a není zrovna divadelní/operní typ, tak tohle zpracování se dá zkouknout najednou a dobře pochopit, o čem se zpívá. Hudebně je to velmi povedené, je krásně rozumět. Výtvarně-výpravně je to za mě špička.

Rusalka je má srdcová záležitost, a tak jsem u této drasticky zkrácené (nekompletní Měsíčku na nebi hlubokém!) a necitlivě seškrtané (vynecháno mj. Necitelná vodní moci, Čury mury fuk) verze poměrně trpěl. Filmová verze nabízí jen krásně nevinnou Magdu Vašáryovou a hříšně svůdnou Božidaru Turzonovou. Jinak dvě hodiny sledujete herce, kteří klapou pusou na playback, a jejich obličej ani náznakem nereflektuje náročnost tónů. Jediný důvod, který v mých očích ospravedlňuje existenci tohoto díla, je fantastické pěvecké obsazení. Gabriela Beňačková (pro mě naprosto nejlepší představitelka Rusalky), Milada Šubrtová (tentokrát překvapivě v roli cizí kněžny), Peter Dvorský (Princ), Libuše Márová (ježibaba), Ondrej Malachovský (vodník) i všichni ostatní podávají obdivuhodný výkon a je jim v neobvyklé míře rozumět. Nezbývá mi než jen smutně poznamenat, že bych mnohem raději místo tohoto torza mistrovského díla Antonína Dvořáka sledoval plnohodnotný divadelní záznam s výše uvedenými umělci. Pěvecké výkony 10/10.

Zklamání. Dala bych přednost 40leté oplácané Rusalce a podobnému princi, kteří by ale opravdu zpívali. Magda Vášáryová byla sice velmi krásná a křehká, ale zpívat árie jsem ji v životě neslyšela. Vypadalo to naprosto nedůvěryhodně a uměle. Totéž platí pro Milana Kňažka a další herce (Dagmar Veškrnová v opeře, OMG). Jenom otevírali pusu naprázdno a bylo to znát. Gabriele Beňačkové bylo navíc v době natáčení 30, Dvorskému 26, ideální věk. Aspoň toho vodníka nebo čarodějnici mohli nechat originál. Výpravu naopak chválím, byla nádherná. Stejně tak zpěv i hudba. Ale výsledný efekt nula nula nic.