Rosa poběhlice (1986)
Sledovat Rosa poběhlice online
Přehrávač zatím není dostupný.
O filmu Rosa poběhlice
Rosa (Marianne Basler), zvaná Růže, je dvacetiletá prostitutka v nové pařížské čtvrti postavené na místě staré tržnice (Les Halles). Mladá, poměrně pěkná, ale už zkušená profesionálka, která bere klienta za klientem bez problémů, udělá cokoli se jí řekne, zinkasuje a znovu dokola. Se svým pasákem Gilbertem (Jean Sorel) vychází dobře, ale jednoho dne se na oslavě svých narozenin setká s Julienem (Pierre Cosso), mladým dělníkem, a zamiluje se do něj. Začnou problémy, jak skloubit lásku a pravidla své živnosti a zvyky polosvěta, ve kterém žila až doposud. Tragédie, nebo romance?
Obsazení
Tato stránka je generována automaticky za pomocí údajů zjištěných z veřejně dostupných zdrojů a sjednocených pomocí AI ChatGPT. Uvedené údaje nejsou redakčně kontrolovány, monitorovány ani upravovány a mohou být nepřesné či nesprávné.
Komentáře (2)
Komentáře jsou vkládány jejich autory a nepodléhají redakčnímu schválení ani kontrole. Za jejich obsah odpovídají jednotliví autoři. Komentáře mohou být automaticky přebírány z dalších webových stránek.
Pořád si říkám, kým Vecchiali byl: režisér pokleslého s umanutostí? Francouzský Fassbinder bez politiky? Kdo na jeho filmy koukal? V některých věcech (řemeslo, styl) si prostě nepomůže – vzdalují jeho bezpoinťáky o melodramatické pointě jak od establishmentu, tak od „úspěšných", od „moderních“, od těch, kterým „patří budoucnost“. Některé momenty ve V. filmech jsou špatné – jako ehm Šlapeto? Jako Pepíček Zíma? – a přesto je celek pozoruhodný, přitažlivý, autentický, hluboký, ryzí. V čem tedy ta špatnost spočívá? Staroba? Kýčovitost? A není to jen nějaká zažitá norma, na kterou nereflektují právě géniové? Tady je to špatné zejména v hlavním hudebním ustrojení – je to to nejsprostší diatonické akordeonové hrm-ca-ra-ta a první oslava ve filmu je co se filmové akce na hudbu týče až zarážejícím způsobem retardovaná, ba stojatá... Ostatně: skoro celé je to trochu jak kdyby trapné, melodramatické... Ale i dost zábavné (trošinku to připomene veselice Angelopoulose, ale ty byly líp zrežírované; trošinku to připomene Almódovary, ale ten je vyfénovaný do dokonalosti). Co beze zbytku funguje je hraní (i méně známí herci hrají skvěle, byť leckdy jak u Ophulse: prostě jsou to přenošená třicátá léta); dokonalá je kamera i obraz – vždy obsedantně mísený mezi červenou a modrou, upomínající na šedesátkové Demy i Godardy (Femme este Femme) – a zde se mi znovu vtírá otázka po tom, kým Vecchiali byl: levoboček nové vlny? Nehodící se a přeživší jen díky urputnosti, lehké erotické pokleslosti (vzor Cabirie? Temnější sestru mající třeba v Derobade? Lehkonožejší v Paprice?) anebo prostě fungoval díky velkému francouzskému trhu? Co by dělal v Česku? Točil by jako všichni ti naši Svátci? Basler je chvílemi jak Fonda, možná je to ale účesem.(03.09.2024)
Zdroj: ČSFD.cz (2024-09-03)Teorie umělce a jeho múzy je strašně otravná. Zde je Basler v tak maximalistickém režimu, že bych ji jako múzu možná i označil.(26.07.2023)
Zdroj: ČSFD.cz (2023-07-26)