Raná díla (1969)

Na mě z toho hodně sršela inspirace Godardem. Ne tedy doslovná, ale některé prvky ho dost připomínají a jiné zase předcházejí jeho tvorbu 70. a 80. let. Z toho se dá vytušit, žeRaná dílajsou radikální, experimentující s možnostmi filmového média a přeplněná politickou tématikou. Té je tu fakt hodně, až dá chvílemi zabrat, pochytit všechny dobové reference na politickou situaci komunistických i kapitalistických národů, ale i když mi moc nesedla z toho plynoucí přehlcenost a přílišná neustálá symbolika, naopak mě fascinovala naprostá nespoutanost osobitého vyjádření. Tady třeba je prvek Godarda předcházející, protože zatímco jeho šedesátkové filmy vždy mají určitý profesionální look, tak Žilnik na to šel s podobou špinavého amatérského filmu, kašlajícího na zavedený punc profesionality, kterému se Godard začal víc vymezovat až později. Filmové médium ale dekonstruují (a rekonstruují) oba stejně, s podobným účelem expresivně poltického manifestu. Žilnikův mi je navíc dost sympatický, jelikož velice trefně ukazuje dopady bezmyšlenkovité revoluce, která ví, co hlásat a za co bojovat, ale kvůli svojí radikalitě nikdy nic nemůže přirozeně prosadit. Zároveň nám drtivou většinu lidských postav ukazuje ve zlém světle, byť se dělí především na čtveřici zapálených, ale agresivně a planě hlásající revolucionáře a silně prostoduché venkovany, které chce první skupina vzdělávat, ale oni jen sotva můžou pochopit slova Marxe s Englesem. Osobně mi to přijde jako další důkaz toho, proč marxismus může fungovat jen na papíře, ale prakticky nikdy nepovede k vytouženému ideálu. Zvlášť, když jednou z point filmu je, že revoluci je potřeba začít individuálně, zatímco kolektivně se rozpadá a přeměňuje na roboticky myslící dav. Evangelizace Marxem tak nikdy neprobíhala podle vytoužených představ, jelikož to prostě nejde a doplatil na to asi každý stát, který kdy měl komunistický/socialistický režim. Také je to podobenství o tehdejší Jugoslávii (proto se jediná ženská hrdinka jmenuje úplně stejně jako stát), které je sice promyšlené, ale nevnímal jsem ho tolik, jako sice zřetelnější, avšak neméně propracované politické poselství za vším. Navzdory odkazům na lokální politickou situaci totiž dokáže být aktuální a s globálnějšími přesahy. Byť je vše samozřejmě limitované dobou vzniku, dnes už některé prvky asi nevyzní tak, jako kdysi. Dost mi to pak připomínalo i JancsóůvSvěží vítr, který proces revoluce a její následky rozebírá podobným způsobem, dokonce s pár shodnými prvky - každá postava je minimálně jednou zastřelena, je tu i scéna kruhového tance a některé scény zase stojí na podobné estetice chaosu. Přes všechny výhrady dost zajímavý a přemýšlivý film. Slabé 4*

Skupinka mladých revolucionářů pochodujících zabláceným srbským venkovem hlásající Marxe a snažící se dosáhnout kulturní revoluce. Na jejich provolávání o vykořisťování proletariátu, však proletariát nereaguje a oni si uvědomují, že jsou diletanti a Lenin měl pravdu, když tvrdil „revoluci provádějí profesionální revolucionáři“. Na zjištění reagují tancem, blouděním po lese a střelbou z pušek. Každý je ve snímku nakonec minimálně jednou zastřelen a když nezapalují automobil, rozhodnou se rudí hoši zapálit svou vůdkyni.
Správná šílenost nesoucí poselství „Ti kdož vykonali revoluci jen na půl, vykopali hrob sami sobě“, vtipně odkazující na ženskou emancipaci provoláváními typu „Mámu by osvobodila spíš pračka, než volební právo“, jenž však s odstupem času a proměnou režimu může trochu ztrácet na významu.

Asi zas naseru znalce, ale je to jen další kapesní východní Godard s prsatou krasavicí pro občasné spravení oka od všech těch proklamací a v bahně Balkánu namísto Provence. Kdyby aspoň měli kule ukázat nahaté i všechny ty ostatní klukovské hladové hippíky. Takhle je to nerovnoměrné jako většinou. A mnohem radši mám Jancsóovy ritualizované alegorie - dotýká se mýtu. Radši mám i raného Jakubiska - je stejně hravý a krom koziček a idejí mu šlo i o lásku. A jsem vlastně radši i za ty Sedmikrásky - šly dál v pokrácení těch všech situací individuální a generační revolty. Po pár dnech zvyšuju o hvězdu kvůli střihu bahna a světlu sprch.

Největším kamenem úrazu většiny podobných nekompromisních alegorií je to, že po vyčerpání nejlepších nápadů v úvodních minutách filmu začnou posléze nudit a opakovat se. To ovšem překvapivě není případ Žilnikových Raných děl a svou zábavností, plynoucí z neutuchající studnice hravosti, se tudíž od mnoha podobných politicky angažovaných podobenství liší. Styl, včetně asociativního střihu a kamery, mi neustále evokoval Djordjevičův Sen. Raná díla ale přes podobnou strukturu vyprávění nepůsobí zdaleka tak roztříštěně, a to jak z hlediska formálního, tak i obsahového. Nedobrovolné holení kotlet však oba filmy nepřehlédnutelně spojuje. Jestli stejný jev uvidím ještě v dalších jugoslávských filmech, tak o tom snad napíšu esej.

Marx, blato, humor a blonďatá Miss.