Pták Žal (1985)

Stejně tak jako u pohádkyO Radkovi a Mileně(1990) tak i k této pohádce mě přivedl článek jedné nejmenované internetové stránky. A i tato pohádka díky herectví J. Kemra zde vystupujícího jako Žal ve své době prý děsila děti. Což celkem chápu. Kemr se své role zhostil opravdu skvěle. Je z něj cítit strach. Já ale pohádku viděl prvně až teď takže je jasný, že na mě až takovej efekt děsu a strachu neměla. I přesto dokážu kvality této pohádky ocenit. Děsivá a zároveň i poučná. Škoda, dnešní děti už asi těžko osloví. Pěkné 3hvězdy

Velmi působivá a tísnivá pohádka. Pravda, jako dítě jsem některé věci viděla trochu jinak než dnes na stará kolena, mému dětskému já připadal pochmurný už havran, mé dospělé já vidělo ubohého ptáka zavřeného do trapně malé klece. Při samotném začátku jsem ještě myla nádobí, takže jsem pak úvodní scénu musela vracet: Jsem Žal (co že sekal? a pijan pianinem.) Čím jsem starší, tím víc mi vadí radost a štěstí vyjadřované tanečkem spočívajícím hlavně v mávání rukama, chichotáním a prozpěvováním stupidních popěvků (čímž nechci říct, že by měli zpívat třeba hymnu), radost se obejde i bez doprovodných ruchů. Tahle pohádka potvrzuje to, co ví každé malé dítě - uklízení je smutek, proto je nejlepší se mu vyhnout. S přibývajícím věkem také v pohádkách čím dál tím hůř nesu oblíbený manévr, jak se někomu dostat pod kůži, vybrakovat kolébku. V druhém plánu je cílem pohádek ukázat dětem, jak jsou pro rodiče důležité (děti z Klokánku, u Ptáka Žala od obrazovek, prosím). Tím se už ale dává nezasloužená a nevyprovokovaná lekce do života i tomu dítěti. Přitom veZlatém kapradíse obejdou bez citového vydírání. Přes ty dospělé výhrady je takhle pohádka i se svým nuceným chichotáním nadprůměrná.

Jestli jsem se jako malý u nějaké pohádky bál, byla to tahle. Přesněji řečeno spíš nepříjemný pocit, vyděšení z toho, co všechno může člověka potkat, aby poznal, co je to skutečná ztráta. Z Josefa Kemra šla opravdu místy hrůza. Tohle je případ, kdy jsem si opravdu přál, aby už ta noční můra skončila. Konec je myšlenkově mnohem výše, než by se od studiové pohádky dalo očekávat. V tom je jeho krása.

Smích? Přejde. Jen co se vždy optimisticky naladěná a veselá princezna z království Radosti seznámí s černým havranem jménem Žal, který ji unese. Hned pozná odvrácenou stránku života plnou strastí a starostí, když se v roztrhaných hadrech bude potulovat světem, bude podrobena nepříjemným životním zkouškám a za princeznu ji nikdo nebude považovat. Pohádka pro odrostlejší diváky, malé děti ji pro myšlenkovou složitost nepochopí a hlavně nekonečný příval depresivních scén je bude děsit. Pohádka je to totiž temnějšího charakteru. A za své vypovídá i brilantní ztvárnění ptáka Žala v lidské podobě nepřekonatelným Josefem Kemrem. Nebylo by fér, kdybych nezmínil i velmi dobře hrající Veroniku Žilkovou. Originální námět a scénář se značně vymyká běžné tvorbě televizních pohádek a jedná se o zajímavý počin zkušené režisérky pohádek Věry Jordánové. Temnější pohádku s hororovými prvky, než je tahle, už nenatočila. Poučení na závěr si tvůrci přece jen neodpustili, i když se nabízely jiné varianty. Srát na Radost, beru Žal. Bez něho není radosti, to praví tahle pohádka. 70%

Pohádka, která je zvláštní. Místy vám hlas pana Kemra nahání husí kůži. Jindy máte pocit nespravedlnosti. Že už toho trápení pro princeznu bylo dost. Ale ono to pokračuje dál. Naštěstí i žalu je jednou v pohádce konec a vše dobře dopadne. Pohádku stojí zato vidět. Je mírně hororová, teskná, ale poučná. :-))