Promlčeno (2022)

Překombinovaný plán pomsty / přiznání se efektně nese na rádiových vlnách, ovšem poněkud děravě a ve finále neuspokojivě (typické kritické povzdechnutí, že takhle to u nás s velkými rybami chodí). Karel Roden neselhává, celkový dopad jeho výpovědi však koketuje s rozpačitou banalitou Pošty pro tebe (ač se konkrétně vůči ní vymezuje)

Promlčenoje na české pomery pomerne solídnou žánrovkou, ktorá diváka chytí už prostredníctvom svojho charizmatického obsadenia, ktoré sa svojou účasťou jednak prisluhuje o lepšiu efektivitu danej témy (mj. p.Roden, ale po väčšine za nadštandard môže hlavne scenár), a druhak o výraznejšiu atmosféru, kde táto sa drží nielenže v silnejšej funkčnosti cez celkový nádych príbehu, ale aj cez povrchný dojem, resp. zaujateľnosť na prvý pohľad. O taký až nadpriemer zas ovšem nejde, alePromlčenoje napriek tomu presne tou žánrovkou, ktorá svojím zjavom a komornosťou raz za čas hodne poteší, pretože sa tvári (a aj je) nenáročne, ale zároveň nie.

Jak natočit úsporný a přesto divácky atraktivní thriller, kde se nestřílí, ale je vše podstatné. Skvělý Karel Roden dává snímku jiskru a tajemnost a svou naléhavostí  udrží diváka v napětí. Režisér Robert Sedláček se pustil do méně vídaného projektu, který podle mne si zaslouží velké plus. Citlivá kamera a hudba, doplněná  lehce ležérní, ale v hloubi nitra dramatickou výpovědí v podání Vilmy Cibulkové, dělá z filmu kvalitní dílo, které v naší kinematografii ojedinělým počinem.

Chvályhodně provedený, příjemně zahraný film, i napětí se daří, ale příběh trochu přitažený za vlasy (neřešilo to pár anonymních obálek s předstihem? "Jezdím tu v černém Peugeotu" by znělo debilně i od někoho, kdo se jinak nechová jako profík...) a ke konci vychází naprázdno vypravěčsky i morálně (možná tu nebylo bezpečno i kdyby to býval uhrál na sebeobranu, ale prodat beztrestnost zmetkovi, který jediný ho už mohl ohrožovat, a to jen pokud bude na svobodě, to je nějaké rozuzlení?).

No to se podívejme... Český film, který by mě opravdu bavil, je už dnes skutečnou vzácností. Ale kdo hledá, najde. Hmmm, asi by mě nemile překvapilo, kdybych zjistil, že můj tata nebyl můj tata. Na mém vztahu k němu by to samozřejmě nic nezměnilo, ale myslím, že by mi vadilo, kdybych se dozvěděl, že mi rodiče nedůvěřovali natolik, aby mi řekli pravdu. Dost už na tom, že jsem až dost pozdě zjistil, že můj děda nebyl můj děda. Tvůrcům se taková záležitost mohla klidně vymknout z rukou a zvrhnout se v pořádný vichr z hor, Robert Sedláček to ale ukočíroval a já můžu říct, že jsem jeho počin sledoval po celou dobu s velkým zájmem. Jasně, musel jsem velkoryse přehlédnout pro mě dost nepředstavitelnou možnost, že by proběhlo takovéto vysílání, ale protože mám vcelku bujnou fantazii, dal jsem to. Já jsem si zpočátku myslel, že je Radek ovládán výčitkami svědomí (čemuž bych jako jedinec, kterého tyto netrápí, příliš nerozuměl), ale když mi došlo, že jde vlastně o pomstu (a svým způsobem i o jakousi spravedlnost), hbitě si mě získal. Mstít by se měl člověk efektivně; boháče například nejvíc bolí, když ho připravíte o peníze. Já nejsem zrovna velkým fandou charity, protože příliš nevěřím tomu, že se všechny vybrané hodnoty dostanou až k těm, pro něž se vybírají, ale zde prováděná charita mě oslovila. Když totiž rozdáte opravdu velké částky, a přitom odejdete výrazně movitější, je to win-win. / Poučení: Devadesátky byly divoké, ale člověk se nenudil.