Sráči (2011)

Snad ještě nikdy mě nějaký film nezklamal, jako tento, a to navzdory tomu, že v něm hrál Bartoška. Předně jsem až do konce filmu nepochopila pointu, kdo je kdo a kdo ke komu patří, kdo je proti někomu a kdo zase s kým... Herci všichni do jednoho mumlají s napůl zavřenou pusou, do toho skoro polovina dialogů v polštině, prostě hrůza. Buď špatnej zvukař, nebo si prostě herci poslední dobou myslí, že když budou "přirození", nahradí to srozumitelnou řeč. Nejlíp ještě, když mluví otočení k divákovi zády, takže se nedá ani odezírat. Zdůraznila bych, že k ušnímu chodím na pravidelné kontroly a sluch mám výborný, takže mnou to nebude. A ještě úplně pitomá nevhodná hudba, asi aby bylo ještě hůř rozumět, co kdo říká. Nuda, nuda, nuda.

Těžko je mi hodnotit, pro pana Bartošku jsem měla a stále mám slabost, ovšem tohle nezachránil ani on.. Už po 30 minutách mi bylo jasné, že nejsem cílovka.. Nicméně ten herecký ansámbl (Bartoška, Plesl, Mikluš, Čtvrtníček) způsobil, že jsem přece jen byla zvědavá, jak to celé dopadne.. Občasné záblesky černého humoru jsem zachytila, páchnoucí hnůj zkorumpovaných poldů taky a závěrečná bezvýchodnost situace ve mně vyvolala lítost nad postavou Jaroslava Plesla.. Tedy ode mne za tři..

O tomto filmu jsem neměl páru, že existýruje, ale zahlídl jsem ho na ivysu v sekci Jiří Bartoška. A bác ho! Krimikomedoška mi sedla, jak zádel na hrnec. Hlášky k popukání, scénář celkem snesitelnej (na logiku člověk moc nesmí koukat, ale to u ničeho), moji oblíbení hercouni, děj předvídatelnej, až na ten konec, ale dobrých pár kotrmelců a finále mravoučně poučný. Četl jsem Půlnoční běžce od Zdeňka Zapletala a vybavily se mi takový ty pokrokový technický detaily, které Zapletoš zaplétal do děje už tehdy. Kdosi tady psal, že Barťák se typově nehodí na bedgáje na straně zákona. Pěkná šablonovitá blbost. Radost pohledět na mladýho Pleslíka, vykulenýho Čtvrtňoše, kterej jakmile padle červená na světlech, tak vidí žlutě a musí ven. Tupoun Mikluš výtečnej a ještě celkem vizuálně frajer, Dulavič věrohodnej grázl. Zkrátka fajn diváckej zážitek. Takže 5* jasná volba.

"Až narubeš vagon uhla o revirní sobotě" Tak tohle bylo velmi milé setkání po téměř 15 letech. Jestliže se ve své době Sráči mohli jevit jako trochu laciná satirická zapletalovská moralita v duchu dobových protikorupčních nálad, vlivem následného přemnožení nejrůznějších neohrabaných regionálních detektivek (ale vlastně i hvězdně obsazených sociálních dramat) dnes díky Sedláčkově provokativní režii působí jako vynikající trolling, v čele s dokonale nesnesitelnou Koblovského kamerou. Místo tradičních udatných, byť trochu debilních, policistů zde poznáváme dva poněkud protivné cyniky na hraně zákona v až překvapivě silném podání Bartošky a Plesla. Odvážné bylo i obsazení "gangsterských" rolí, avšak zejména krásně divoký Dulava s perfektním slezským dialektem a nezvykle odpudivý slovenský velikán Horváth (škoda, že jde o jeho dosud poslední film) tu překročili všechna očekávání. Snímek je navíc nečekaně velmi stylovou oslavou padesátin Michala Davida, ač titulní písní je za účelem navození regionální atmosféry Hajcman Blues od Buty.

Filmově to má jeden problém. Jako by si to neumělo vybrat jestli to má být dramatem, odlehčenou parodií, nebo kriminálkou. Lehké náznaky alegorie, které evokuje práce s barvou, nebo pohyblivý záběr nás trochu hází do abstraktna a fakt, že ani o jedné z postav vlastně nevíme vůbec nic, krom základních faktů jako, že má rodinu, nebo vztah nás nevede ke vcítění se do žádné z nich. To samozřejmě nevytváří žádného hrdinu, ať už kladného nebo záporného. Nakonec to z výše uvedeného problému, díky kterému se nedíváme na krimi, gangsterku ani na Gabinovského Magreta, vlastně dělá největší bonus celého filmu. Obyčejné, surové, úsměvné, smutné, lidské žití ve své základní formě, bez hraní si na hrdiny. Bez bílé nebo černé. Protože té obyčejné lidskosti mají postavy tak akorát. A to z toho nakonec dělá ojedinělou, výbornou záležitost, která nemá mnoho konkurence. Půvopdně jsem dal tři hvězdy, protože člověk přeci jen porovnává s jinými díly. Když ale píšu tyhle řádky, musím to přehodnotit a poslechnout sám sebe a změnit to na plný počet. Už jen proto, že podobný, nezaujatý pohled, by bylo vhodné o současné společnosti natočit i dnes, namísto nabubřelých dokumentů iklinujících jen k jedné kartě, jen k jednomu tématu, šokujícími až tak moc, že neustále oddělují bubliny, škatulkují a tím dále a dále rozdělují společnost, ve které jedni vidí sami sebe a jiní se s nimi i přes téma dokumentu neumějí ztotožnit, protože oběma chybí spojující linka.