Prase (2018)

Vítaným zpestřením téhle totálně ulítlé tragikomedie je dozajista hudba, která skvěle koresponduje s trochu agresivním stylem použitého humoru. Na íránské poměry se jedná o dost odvážný film, k jehož poselství se však Mani Haghighi mohl dobrat poněkud kratší cestou. Moc se mi líbil herecký výkon Hassana Majooniho, který v hlavní roli naplno projevil svůj smysl pro komično. (65%)

Díky Film Europe za tenhle film, v popisku v programu bylo pouze Thriller, tak jsem to nahrála, protože žádný íránský čistý thriller jsem neviděla. Tohle byla ale mysteriózní tragikomedie, docela svižná, se super muzikou a skvělými dialogy. Překvapení, hlavně vidět Leilu Hatami v trošku hloupoučké roli. Mně se ta roztříštěnost líbila.

Na íránskou kinematografii je tenhle styl hodně atypický. Takové strašně zvláštní podobenství o tom, jak se íránská vláda zbavuje nepohodlných režisérů a zakazuje jim točit (zde vyjádřeno drsnou metaforou), o tom, že si člověk na sociálních sítích může rychle a lehce zničit pověst a o tom, že ať se děje co se děje, rodina ve všem pomůže. Rozebírá se zde několik myšlenek, ale ani jedna není úplně dotažená a domyšlená. Asi právě proto celý ten film působí tak rozháraně a neuceleně, každou chvíli se v něm děje něco jiného a vše se děje poměrně nahodile, hlavně v druhé polovině. Sice je zajímavé vidět tenhle "divný" styl v íránské verzi, zvlášť když má co předat, ale prostě to celé chtělo mnohem líp domyslet. Nehledě na to, že i když Prase má v první polovině slušnou mysteriózní podmanivou atmosféru, v té druhé zase už nemá moc o čem vyprávět, zbytečně se vleče a začíná nudit. Závěr a jeho poselství se mi ale líbilo. Lepší 3*

Jako bych koukal na nějaké to dílko některých našich autorů z přelomu let šedesátých a sedmdesátých. Lehké pošťuchování do režimu (ale jen tolik, kolik režim snese), sem tam humory, sem tam moudra. Tady občas ještě pár dobrých fórů.

Nenudilo ani chvili a jako fanoušek Heavy metalu musím dát za 5*