Niagara (1953)

Skvelý nápad natočiť film s femme fatale Marilyn Monroe, ktorá chradne v nefungujúcom manželstve, blízko Niagarských vodopádov, ktoré sú akoby ďalšou postavou. Monroe si kradne každú scénu pre seba, ale slečna Peters je jej tesne v pätách. Optimisticky naladený manželský pár sa prizerá tragédii páru, ktorý už dávno nie je párom. Noirovská motivácia vypudiť z manželského trojuholníka toho prebývajúceho sa nevydarí a muž sa pomstí aj na svojej žene. V skvele vymyslenej zúčtovacej scéne vo zvonici snímka dosahuje svoj vrchol a pre mňa končí. Ten zvyšok, 20 minút stopáže, mi už bol ukradnutý, hoci sa jedná o ďalšie zúčtovanie, tentokrát však v područí neľútostných vodopádov. Navyše ma irituje hlúpe správanie sa postáv kedy manžel, ale aj dokonca polícia neveria verzii, ktorú im rozpráva Polly. Ani ju vôbec neberú v úvahu, hlavne pri tej polícii to zaráža.

Sexappealu Marilyn Monroe ani charismatu Josepha Cottena se sice nenechá vytknout nic, co je to však platné, když prostředí Niagarských vodopádů příliš nefunguje (i barva tomu IMHO ubližuje) a všechny postavy (snad až na Polly) se chovají jak úplní idioti. Od Henryho Hathawaye (alespoň z mnou viděných filmů) asi nejslabší kousek. 40%.

Technicky dokonalý film, ktorý vyzerá užasne vo farebnej verzii, aj v čiernobielej, kedy samozrejme oveľa viac vyniknú noirové prvky. Niagara boduje hlavne vysokou estetickou hodnotou, kedy samotné Niagarské vodopády dominujú celému filmu, až by sa dalo povedať, že práve oni sú tu v hlavnej úlohe. Za nádhernou scenériou snímanou širokouhlou a hlbokou kamerou sa a skrývajú depresia, šialenstvo a intrigy. Nevinné alebo krásne fasády ukrývajú hádky, nespokojnosť a nakoniec aj vraždu. A uprostred toho všetkého hučí vodopád, krásny a zároveň hrozivý. Posolstvo filmu je teda vyjadrené najmä prostredníctvom obrazov, príbeh sa odohráva v lokalite, nie v scenári, aj keď aj herci podávajú skvelé výkony, hlavne Marilyn Monroe je v tomto filme vskutku veľmi zvodná a sexi.

Barvy Technicoloru lehce ubírají na klasicky temnější atmosféře, což v tomto případě ničemu neškodí, naopak. Větší část filmu je o kontrastu mezi párem, který už opustila veškerá idylka a druhým, jenž vzplanutí teprve prožívá. Samozřejmě nejde o nějakou studii vztahu, je tam více lehce komické naivity, ale především je řečeno to, co je potřeba pro druhou zajímavější polovinu. Když v první polovině Technicolor zářil a dával tak vodopádům ještě větší sílu, tady potemní, aby zase zvýraznil třeba scénu pod zvonkohrou. Té nechybí výborná prostorová kamera, vůbec ten zásadní pohled dolů na dění, využití kulis a zmíněných barev, nejde nevzpomenout na Daria Argenta. Marilyn Monroe jako femme fatale samozřejmě fajn, herecky je však podstatně zajímavější Jean Peters. A akční závěr potěšil.

S komentářem se dnes večer smolit nemusím, uživatelkarikitikiuž dávno přede mnou vystihla, jak jsem tento snímek s Marilyn Monroe vnímala já.. „Zvolit romanticky profláklé, až prefabrikované místo,kde páry masově trávívaly svatební cesty, jako dějiště rozpadu nefunkčního manželství, je samo o sobě vtipnýa ironický nápad. Setkání jedné zdravé americké dvojice jak z reklamy na optimismus s druhým párem, který jeprolezlý zkažeností a deziluzí, vytváří značně třaskavou směs. Jako voda nezadržitelně teče v prudkém prouduk vodopádu, ani tady se nedá zabránit tragédii oboustranně zraňujícího vztahu...“