Ponpoko (1994)

Prvotřídní guerillový eko-terorismus, žádný schovávačky. Psíci mývalovití válčejí s mamonážskými developery bez rukaviček a my vidíme, že je to nutný. A to zejména v hořce povědomém momentu toho, kdy se zvířátka pokoušejí o mírumilovnější proces vyjednávání s lidmi skrze opulentní pouliční přehlídku, za níž si však, po jejím překvapivém úspěchu, připíše kredit právě ona developerská firma jako punkový PR stunt k otevření jejich zábavního parku. Jinak se nenechte zmýlit prvním pohledem, Pom Poko je epická sága s mýtickým rozsahem, který vás dokáže až do konce prekvapovat. Akorát, a nevěřil jsem, že takovou větu někdy napíšu, bych ocenil, kdyby se tam míň blblo s koulema. Vím, že to patří do japonského mývalovitého lore, ale i za tím jednoznačně stál někdo, komu přijdou vtipný jiný věci než mně.

Rôzny mix žánrov, ktorý prekvapivo pôsobí koherentne. I keď v istých fázach trochu stráca dych a zopár minút zostrihať by výsledku prospelo. Rozprávka, ekologická dráma, komédia, horor alebo politická alegória tu nie sú ani tak napreskáčku, ale skôr neustále. Pokiaľ sú ľudské postavy strašené premenenými medvedíkmi, my sa smejeme, ale tomu strachu rozumieme. Film nepôsobí čo sa týka konfliktu čiernobielo v tom zmysle, že zvieratá sú dobré a ľudia zlí, ale že aj zvieratá majú sklon k násiliu, rebélii vo vlastných radoch a dokonca aj pocitu nadradenosti vo vlastnom živočíšnom druhu. Záverečný akt je trochu mimo dovtedajšiu logiku, ale o ňu v tomto prípade skutočne nejde.

Už dlouho se mi u nějakého filmu tak výrazně během sledování neměnily dojmy. Zpočátku to vypadá jako pohádka, pak jako dospělejší pohádka (kterou to defakto je až do konce, ale..), pak nastane (nejspíš?) humorný prvek v podobě magických varlat, což byla chvíle, kdy jsem měl co dělat, abych to nevypnul. Naštěstí jsem to neudělal, úspěšně se prokousal pár scénami, které jako by přišly od prostšího agresivního aktivisty, jehož jediný ekologický názor je "vyhubit lidstvo", abych se postupně, přes mnoho fantaskních scén a různých bojů, dostal k velice silné a neuvěřitelně hluboké poslední čtvrtině filmu, kde se celý koncept plně ukázal a závěrečných 10 minut mě donutilo souhlasně přikyvovat snad nad vším řečeným. Tohle rozhodně není dílo naivního ekologického aktivisty, ačkoli to má silně ekologické poselství. Tohle hlavně ani není agitka, jelikož se zde neprezentuje žádný jediný správný postoj. A dál to bez SPOILERŮ nedám. K mému překvapení mají mývalové na fakt, že je lidi připravují o domov neustálým rozšiřováním přilehlého města jasný postoj, avšak různorodé názory na to, jak si ho zachránit. Táhnutí za jeden provaz zrovna nepomůže, protože všichni nejsou stejní a každý je svůj (teoreticky se to dá brát jako odkaz na komunismus a fakt, že je prakticky neproveditelný, což možná naznačuje i zmínka o pětiletém plánu), obří akce, která lidi zaručeně zmate, taky není cílem, jelikož se vše vždy dá okecat a tak se mývalí populace rozdělí na tři frakce - válečnou, humanistickou a předem poraženou. Válečná zvolí možnost násilí, která sice vede k rychlým výsledkům, zato ale přinese také rychlé ztráty a smrt všech zůčastněných. Předem poražení si jsou jistí, že padnou a není naděje, takže si užívají života po svém, vůbec nic neřeší, ale přitom jen jdou vstříc smrti. A pak zde zbydou "humanisté" (což není zrovna přesné pojmenování, ale lepší mě momentálně nenapadá), kteří si uvědomí realitu situace a buď se asimilují do lidské společnosti, nebo zůstanou v původní formě. Tahle skupina se nakonec ukáže jako "vítězná", jelikož si vezme to lepší z obou skupin - hrdost a nezapomenutí svého původu a taky pochopení, že změnám se nedá utéct, ale přesto má smysl si života užívat, aspoň tak, jak to jde. Je jen na nás, jak zodpovědně a ohleduplně budeme žít, ale hlavně jak plnohodnotně budeme žít, což se teoreticky vrací k omletému carpe diem, ale tady je to mnohem složitější, ve smyslu toho, že v sobě nenecháme umlčet to, co nás tvoří a že se změnami nenecháme vnitřně zničit. Takže pokud nás třeba dusí uspěchanost a stres velkoměsta, najdeme si chvíle a možnosti, kdy z něj vypadnout. Vše je zde samozřejmě staženo k životnímu prostředí hlavních postav, ale osobně mi přijde, že ono poselství jde ještě hlouběji, daleko za rámec pouhého ekologického filmu. Je to vlastně cesta k určitému způsobu, který mi přijde nejrozumnější, nejrealističtější a nejpraktičtější, protože je to boj s větrnými mlýny, ale pořád svým způsobem boj, třeba o individuální přežití vlivů modernity. A pak už nezbývá nic jiného, než se sám sebe zeptat: "Jsem tanuki?". Studio Ghibli si sice mnoho diváků spojuje s Mijazakiho filmy (které mi nikdy moc nesedly), avšak vše "nemijazakiovské", co pod jejich hlavičkou vzniklo, mě vždycky dokázalo nadchnout. Mám sto chutí tomu vrazit plný počet, ale to by se tvůrci museli vykašlat na ty hrátky s varlaty, které sice jo, jsou kreativní, ale stejně se jejich samoúčelná úchylnost do celku zrovna nehodí. ---- Krátce po dopsání komentáře mi do pošty přišla zpráva, jak se to s těmi varlaty má, takže dotyčnému dodatečně děkuji a díky tomu mi v udělení pěti hvězd nic nebrání. Slabých 5*

Slabý příběh je doprovázený příliš mnoha slovy a umluveným vypravěčem, který zbytečně počítá čas a oznamuje i zjevné události; totéž platí i pro zprávy z televize. Většinu děje se toho děje příliš neděje, hodně se rozvažuje a je málo akce. Celkové vyznění je značně neuspokojivé. Zdá se, že mývalové nedokázali plně využít svých schopností a že les byl ubránitelný, alespoň s mistry.

Takovouto věc můžou natočit jen Japonci. Nejde tak ani o prostředí nebo lokální mýtické stvoření. Jde o posedlost genitáliemi. Kreslená pohádka pro děti silně zaměřena na ekologii, odlesňování ve prospěch zástavby a likvidaci domorodé zvěře. Zvířat se pomocí srovnání svých magických schopností snaží zabránit. Možná moc dlouhé. Do 90min. By to bylo akorát.