Panda a malá panda (1972)

Japonské filmy obecně jsou hodně vzdálené naší kultuře. Ale o pohádkách to platí dvojnásob. Jsou prostě jiné a našinec to má s pochopením těžké a málokdy k tomu dojde. V tomto případě mi už od začátku nesedí nesmyslný fakt, že dítě se loučí s babičkou (ta míří zpět do lázní, které působí jako starobinec) a žije si v domečku samo. Japonské děti jsou holt vyspělejší... Samota děcku nevadí, ale pak ji zaujmou pandy a ona se rozhodne, že se stane adoptivní mámou a zároveň dcerou. Autoři asi v době napsání brali nějaké silné léky, jinak si tu podivnost neumím představit. Každopádně je celý příběh trochu méně záživný, málo vtipný a nenabízí ani žádné velké poučení.

Komentáře většinou nepíšu, ale k tomuhle musím. Něco tak bizarního a úchylného jsem snad ještě neviděla, a to jsem viděla hodně. Tohle není pro normální dospělé natožpak pro děti. Autor musel mít kvalitní materiál...na druhou stranu to bylo opravdu tak neuvěřitelně neuchopitelné, že jsme se v kolektivu dospělých, když jsme zrovna jen nevěřícně nekoukali s otevřenou pusou, i docela zasmáli.

Dievčatko, čo má zo všetkého srandu, a teší sa na prípadných zlodejov, sa ocitá po odprataní babičky na vlak do kúpeľov v dome sama samučičká. Ale nie nadlho. Stáva sa dcérou i mamou a získava syna i ocina v podobe dvoch pánd, ktoré zdrhli z neďalekej ZOO. Kolotoč zábavných príhod sa môže roztočiť naplno - v priliehavo jednoduchej roztomilej animácii, za sprievodu chytľavej piesne v úvode a závere a spúste groteskno infantilne streštených nápadov. Všetko zvolené priliehavo cieľovému publiku - deťom túžiacim po zábave a dobrodružstve. A dospelým, ktorí nezabudli byť deťmi.

Hlavní hrdinka Mimiko jako by z oka vypadla Pipi punčochaté - ty rusovlasé copy, samostatnost a fakt, že má (na čas) celý dům sama pro sebe tomu okatě nahrávají. Pomine-li člověk skutečnost, že je malá Mimiko zároveň jakoby dcerou velkého Pandy a mamkou Pandíka, který je synem Pandy, což z ní dělá vlastně sestromatku, tak jde o pohodovou, i když poněkud infantilní jednohubku, jejíž cílová skupina jsou rozhodně děti. Ve vizuálu taťky Pandy člověk zřetelně vidí rysy pozdějšího Totora, který je však kvalitativně jinde.

Je to roztomilý, i přes několik výhrad: všichni ve městě ví, že je na delší dobu holčička sama doma (v pohodě?); že se holčička těší na zloděje (?); že holčička říká, co má správně správný táta dělat (?). Takže je to roztomilý spíš povrchově, konkrétně když panďátko předstírá, že je plyšák, nebo kdykoliv se postaví na přední. I přes tento "jé" efekt si ovšem můj pětiletý kamarád začne zpívat písničku z Totora, kterého viděl předešlého dne a chtěl vidět zas, to je asi nejvýstižnější za mě.