Podzimní almanach (1985)

EDITPodzimní almanachjsem viděla někdy v únoru, napsala pár vět a ješitně jsem byla chvilku spokojená sama se sebou. Odkudsi se vynořilo, že něco neštymuje, že jsem film snad dostatečně a v celosti nepojala a důležitý střípek zůstal ležet kdesi na cestě. V dubnu tedy znovu, dvakrát za sebou a píšu až dnes. // Na prostoru tak malém, jakým je plocha bytu, jeBéla Tarrschopen bez maximalizace nejednoznačnosti patrné v pozdější tvorbě podrobně analyzovat projevy násilí a deprivace, jež souvisí s tématem lidské důstojnosti a přirozenosti, pomalou kinematografií obrací diváka směrem k otevření se, aby ho konfrontoval s vlastní povahou a pokrytectvím.BTje, co se estetické formy týče, perfekcionista, aniž by se primárně jednalo o záměr. Samotné události (nebo chceme-li děj), jsou (zde ještě ne tak výrazně) potlačeny ve prospěch nálady a atmosféry, čímž ve výsledku vyvíjí tlak na diváckou soustředěnost. Ten chtě-nechtě překročí hranici mainstreamu, nově definuje prostor, i potřebu repetice v motivech a v čase, aby si posléze uvědomil, že našel ve Filmu přístup hluboce filosofický.

Potomkovia okolo dvadsiatky by mali odísť z domova a žiť vlastným životom. Ak sa tak nestane, roky sa nabaľujú a s nimi aj medzigeneračná nenávisť. Rozdiely v medziľudských vzťahoch v gulášovom socializme maďarskej reality osemdesiatych rokov a ľubovoľným obdobím v ľubovoľnom teritóriu nie sú až tak veľké, ako by sme si mohli nahovárať. Tarr sa snaží divadelnosť svojho diela narúšať inovatívnou prácou s kamerou, zabudnite na tradičné zábery a protizábery pri dialógoch. Vlastne nakoniec je tu toľko bitiek, že postavy sa ani klasickým spôsobom snímať nedajú.

Depresívne a úzkosť vyvolávajúce dielo... Priznám sa, zo začiatku to chcelo veľkú dávku trpezlivosti. No našťastie netrvalo dlho, a príbeh piatich postáv zavretých v jednom byte ma chytil za pačesy. A to sa pritom celý dej pred zrakom diváka odvíja iba na základe dialógov jednotlivých postáv. Trochu mi to pripomenulo Bergmana, ktorý si taktiež potrpel na dialógoch postáv utvárajúcimi tak ich príbeh, no narozdiel od neho sa mi Béla Tarr zdá divácky neprístupnejší čo sa týka všeobecnej psychológie. Jediné čo môžem o postavách vyhlásiť je, že mi boli všetky vrcholne nesympatické, taký ľudský hnus sa pokope v jednom filme zíde iba málokedy, obyčajne sa k nim pripletie aj niekto normálny, ale tu... tu boli všetci skazení do morku kostí. Škoda, že mi nebolo dopriate trochu viac im nakuknúť do hláv, no možno to tak aj bolo lepšie, to čo by som tam našiel by ma asi veľmi nepotešilo... skrátka vrcholný humus. A ako už podotkol jeden užívateľ, prostredie bytu mi zase pripomenulo bezútešné domové priestory Viscontiho filmov časovo lokalizované niekde do medzivojnového a vojnového obdobia, ktoré sú základom pre jeho všeobecne chladnú a depresívnu atmosféru. Čo sa týka farebnej kompozície žiaľ, nepodarilo sa mi ju rozlúsknuť. A vlastne ktohovie či mala pre dotvorenie dejovej linky nejaký význam, alebo možno aj mala, no len s viacerými možnosťami výkladu. Nech je ako chce, v každom prípade ide o pozoruhodné dielo, ktoré však už nikdy nechcem vidieť.80/100

Zatímco v předchozích Tarrových filmech byl byt symbolem problémů existenčních, nyní problému existenciálních. Zatímco u předchozích dvou filmů se dalo uvažovat o vztahu mezi vnějšími materiálními otázkami a vnitřní psychikou postav, zde se již (i když ne úplně, i zde totiž hrají zřetele jako finanční tíseň učitele či touha získat byt a peníze od matky jistou roli) autor soustředí primárně na intersubjektivní strukturu vztahů obyvatel jednoho bytu (jenž již není pouhým bytem, ale spíše metaforou, např. místa střetu různých generací apod.). Vzájemná odcizenost a latentní nepřátelství je ze všech "dialogů" (viz uživatel ORIN) patrné, forma zde však má svou důležitost - zejména hra světla. Právě díky světlu odhalujeme skutečnou distanci v zdánlivé blízkosti postav, i v rámci těch nejtěsnějších rozhovorů, kdy se zdá, že si jsou postavy blíž, je povětšinou každá z nich různě nasvícená, což metaforicky naznačuje jejich skutečný nesoulad. A jsou to právě i dialogy a mology postav, kde vězí moje hlavní výtka filmu - ten film, který chce proniknout do hloubky nitra postav, musí mít stejně hluboké a silné myšlenky v nich obsažené, což se zde Tarrovi ještě úplně nepodařilo.

Ohromne nepríjemný a na sledovanie náročný film, oproti ktorému sa aj tie najnepríjemnejšie kúsky európskeho autorského filmu, na čele s Fassbinderovým V roku s 13timi splnmi, javia ako vcelku milé oddychovky. .......... Počiatky Tarrovho štylistického krasokorčuľovania sa zarývajú do diváka s mŕtvolnou vyprahnutou pomalosťou, pričom v ňom zanechávajú hlboké a ihneď hnisajúce trajektórie svojej veľakrát (takmer neustále) neznesiteľnej sugestívnosti. je to portrét najnegatívnejších ľudských stránok, vykreslený spôsobom, ktorý sa bolestivo plazí pod kožou a vytvára dojem nefalšovanej choroby. ....... Celým filmom sa prepletá atmosféra hnitia a ľudského rozkladu (posilnená aj chorobnými odtieňami zelenej, červenej a modrej, vpitými do diegézy filmu). Zaujímavá skúsenosť, som rád, že to mám za sebou a už to nemusím sledovať.