Plakat smíchy (2009)

komik vlastně ani nebyl ústřední postavou ani motivem ale touha po pomstě až za hranicí fanatismu.Dobrá režie a práce herců

Bohužel asi nejsem ta správná cílová skupina - pokud máte rádi stand-up comedy a HODNĚ sprostý humor, zkoukněte....

Příběh skutečně jak od stand-up komika, u cyničtěji naladěného diváka by mohl v závěru propuknout i smích. Zajímavá zápletka, jež se slušně stupňuje, nicméně vše může fungovat jen jednou, tedy při prvním zhlédnutí, po té na film asi zapomeneš, i přes drsné téma, které je zde ovšem představováno dost povrchně.(29.01.2018)

(CINEMA MUNDI 2010)Se znalostí produkčního zázemí (500 000 eur, natočeno za pár týdnů se změnou hereckého představitele ztvárňujícího důležitou vedlejší postavu podle první verze scénáře a za pomocí improvizace) by se mohlo zdát, že jde o ukázkový příklad velkého malého filmu, který těší diváky na festivalech a přehlídkách. Skotský celovečerní debut Justina Molotnikova ale není oním nerozrušujícím těšitelem davů, protože vedle stěžejních témat snímku jako pamět a vyrovnání se se vzpomínkami se přebírá formát stand-up comedy, jenž dovoluje ozkoušet, jak daleko je možné ještě zajít v černohumorném přístupu k tak vážným věcem jako pedofilie ad. S podobným konceptem přišel Judd Apatow v KOMICÍCH, který je ale důslednější v přepracovávání žánrových schémat a při zamyšlení se mu celá konstrukce nerozpadá, jako se to stalo u konce SMÁTI SE V SLZÁCH, kde se sice borají klišé a na happy-end v pravém slova smyslu nedojde, ale přesto se skončí "pouze" u ozvláštněné žánrovky s přesahem. Dávám plný počet, i když je hodnocení mezi čtyřmi a pěti, protože jde o jeden z nej. filmů, které i s tvůrčí delegací nabídnul první ročník Cinema Mundi. Některé folklórní záležitosti jsou totiž přenositelné, třeba skotský černý a velice drsný humor.(02.03.2010)

Bezprostřední, hutné, rychlé, silné. Extrémně lehkonoze vytvořený film (rozpočet kolem 500 000 eur, velká mírá improvizace na natáčení) pohrávající si s problematikou vzpomínání, zapomínání a dlouho zapomenutých traumat velice svérázným způsobem. Nejde tady o to, že by se podobná zápletka nikdy v jiném filmu neobjevila, ale spíš o to, jak je divákovi servírována. Stephen McCole v titulní roli vás přesvědčí o tom, že sólová komika může mít něco do sobe, i když vám z ní o trochu víc běhá mráz po zádech, než prosvítá úsměv na rtech - je skvělým a samozřejmým středobodem filmu, naprosto přesvědčivým Joeym Friskem. Vzpomínám si, že mě během filmu několikrát napadlo, že na mě působí velice podobně (jak vzhledem, tak projevem) jako jeho americký kolega Philip Seymore Hoffman. No, tak či tak - o něm i o scénáristovi a režisérovi Justinu Molotnikovi určitě velice brzy uslyšíme znovu. Skotská nová vlna se blíží! Keep the faith!90%(02.03.2010)