Písnička za groš (1952)

Je cosi perverzního na tom, jak u nás vypadala "hudební komedie" v roce 1952. Zážitek je to vesměs obdobný jakoSlovo dělá ženu, jen horší. Tohle už není ani nechtěná sranda. Jalové postavy dělnasů z Tesly jsou samozřejmě ten nejmenší problém, herecké výkony jsou nicméně šílené ploché, faleš doby křičí z každého záběru i situace. Film k uzoufání. Jediná drobnost, která stojí za zmínku, je malá role Soni Červené.

Už jen skuteční pamětníci si dokážou připomenout krásnou melodickou písničku pocházející z tohoto snímku pod názvem ´U nás jaro nekončí´, která patří ke směti budovatelských písní k dobré náladě a pracovní ušlechtilosti. Takový je samozřejmě i tento veseloherní snímek o hledání nové nejlepší písničky československým rozhlasem. Námět již dnes není ojedinělý, což znamená, že takováto dějová šablona se používala hodně často. Autor krásných písniček se skutečně najde, jenomže se kvůli obavám z neúspěchu a následné ostudy prezentuje pod pseudonymem a tak nikdo neví, kdo to vlastně je. Začne po něm urputné pátrání a jen divák po chvíli zjistí, že je blíže, než si kdo myslí. Jak to celé dopadne už musí být každému jasné. Moralizační aspekt příběhu je totožný s tzv. výrobními agitačními snímky, což je - věřit si. To, že si někdo myslí, že něco nedokáže ještě neznamená, že tomu tak i skutečně je. Důležité je to alespoň zkusit, což znají i mnozí dnešní autoři či zpěváci vystupující v různých televizních soutěžích. Veselohra je skutečně veselá, plná života a úsměvů a co se týče té politiky, zase až tak hrozné to není, i když prezentace společné práce tu samozřejmě nechybí. Obyvatelé domu začnou společně s plnou vervou, energií a samozřejmě s patřičným úsměvem vyklízet dvorek, aby si tam udělali záhonky. Snímek z počátku padesátých let je svou agitační atmosférou na dnešní dobu značně kontraproduktivní, ale na druhou stranu zcela neškodný.

Návrat Rudolfa Myzeta k filmové tvorbě po mnoha letech strávených v hollywoodském angažmá nedopadl právě nejlépe. Vlastně dopadl mnohem hůř, než se jali diváci i dobová kritika očekávat. Nevynalézavý scénář vdechl život schematickým postavám a situacím, které jakoby se v lecčems pokoušely navázat na styl dřívějších veseloher, ale díky násilně včleněné ideologii jsou jen deformovaným polotovarem. Přerod skladatele vážné hudby v autora populárních kolektivních písniček, díky nimž se má zatrpklý a nespolečenský umělec přetransformovat k "obrazu lidu svého", se odehrává na pozadí milostného vzplanutí k uvědomělé referentce čs. rozhlasu. Postupná proměna titulního hrdiny má za následek, že v samém závěru nadšení posluchači tleskají "obrozenému" skladateli, který pod falešným inkognitem složil šlágr pro obyčejný lid (protože ten vážné hudbě nerozumí a potřebuje ji pouze k nedělní chvilce kultury a oddechu, jak se praví ve filmu). Ale abych byl alespoň trochu spravedlivý. Sympatické jsou herecké výkony Františka Hanuse a Roberta Vrchoty, kteří hrají hlavní postavy filmu, dva přátele, co sdílí společný byt (téma pro queer studies?), ale asi jediné, co přežilo dodnes, je hudba a písničky Ludvíka Podéště.Teplý větřík smývá rána zimomřivá, ve vzduchu je jaro vonící. Vítr čechrá vlasy, člověk zazpívá si, když jde rozesmátou ulicí.( -Ponrepo 1/3/13- )

Těžkopádná schématická sorela.

Další budovatelská vzpruha z dob, kdy "u nás jaro přeci nekončilo". Kamera občas zabere i úderná hesla typu: "Ve sportu přeborník, v práci úderník".