Pes Baskervillský (1959)

Britský film natočený podle slavného stejnojmenného románu A. C. Doyla vyprávějící o nejslavnějším detektivovi všech dob a jeho slavném případu související se strašidelnou pověstí o pekelném psu. V tomto filmovém zpracování z roku 1959 ztvárnil roli Sherlocka Holmese P. Cushing, detektivova věrného druha dr. Watsona A. Morell a další významnou postavu sira Henryho Baskervilla známý Ch. Lee. Snímek se románové předlohy drží pouze na začátku, v dalším průběhu se film od Doylova příběhu začíná dosti lišit, ačkoli hlavní dějová linie zůstala pochopitelně zachována. Největší nesrovnalost spatřuji v postavě paní Stapletonové, která byla v knize vykreslena jako kladná hrdinka s náklonností k ohrožovanému siru Henrymu, zatímco ve filmu je zobrazena jako přímý spolupachatel tajemných vražd. Současně vztah mezi Holmesem a sirem Henrym byl ve snímku mnohem více vyostřený a nepřátelský než v knize. V roli doktora Mortimera, jenž požádal Holmese o pomoc, se objevil démonický F. de Wolff. Za snímkem stojí režisér T. Fisher, známý autor britských hororových filmů, z dnešního pohledu mírných, ale v tehdejší době na ně jistě diváci pohlíželi jinak. Nemohu si pomoci, ale příběh byl pro filmové účely příliš zjednodušen a zkrácen a v některých ohledech se proto může zdát odfláknutý. Mnoho důležitých indicií a dokonce postav bylo ve snímku zcela vynecháno, až se může zdát, že vyšetřovatelé zločinů v ponurém prostředí devonských blat a mokřin mezi městy Plymouth a Exeter, nemají dostatek důkazů a stop pro odhalení pachatele. Jsem nucen proto tento snímek hodnotit jako podprůměrný a ocenit lze pouze nesmrtelné dílo sira A. C. Doyla. Dovolím si na tomto místě mimořádně skromně ocenit i autora těchto komentářů, neboť se mu tímto podařilo napsat tisíc rozvitých textů popisující filmy a názory na ně v průběhu třinácti let. V této činnosti se pokusím pokračovat a nadále psát filmové komentáře, které jsou určené zejména pro mě, abych byl schopen si připomenout filmy, o nichž jsem v průběhu let ztratil přesné povědomí. Z tohoto důvodu se omlouvám případným dalším čtenářům za časté popisování příběhu neboli spoilerování, které je ale pro účely výše popsané nezbytné.

Miluju Doylovy romány a povídky s tímto geniálním detektivem. A z nich všech úplně nejvíc ctím právě to chlupatý, roztomilý štěně baskervillský. Tady se to ale moc nepovedlo. Především se mi nelíbí většina změn, které tvůrci provedli. Atmosféra je dobrá, herci kvalitní, ale jako celek mě to trochu zklamalo. Klasika nebo ne, viděl jsem tuto látku zpracovanou lépe jinde (verze s Jeremym Brettem).

Tak jsem konečně shlédla ono slavné zpracování Psa baskervillského s Peterem Cushingem, a mohu říci, že mne zdejší vysoké hodnocení tohoto snímku upřímně překvapuje. Nabízí se přitom opět srovnání s výtečným zpracováním z roku 1988 s Jeremy Brettem, které ční nad tímto starším filmem jak co do výběru hlavního představitele, tak co do věrnosti knižní předloze. Cushing není špatný a je zjevné, že byl zvolen i s ohledem na úplně první zobrazení Holmese v magazínu Strand. Nechybí mu ani energie, ale je bohužel málo impozantní a vzhledem k výšce představitele sira Henryho i figuře dr. Mortimera v přítomnosti ostatních postav zcela zaniká, což se u Bretta nestává. Ten na sebe strhává pozornost doslova v každé scéně, v níž se objeví, a to bez ohledu na to, jakými skvělými herci je v danou chvíli obklopen. Cushing zároveň nevyzařuje takovou autoritu, aby mu člověk nedokázal odporovat, jak je tomu v případě knižního Holmese i jeho filmového protějšku v Brettově podání. Cushing tak místy působí až jako pouhý Watsonův doprovod. Výběr dr. Mortimera je tradičně špatný, sir Henry je pak dosti arogantní a nepříjemně působící, a k tomu poněkud prkenný. Co se děje týká, hned úvodní scéna je nepřesná (Hugo dívku v knize nezabil, tvůrci zde navíc vsadili spíše na ruiny nějaké církevní stavby než na dolmen), což ale není zásadní chyba. Zamrzí chybějící scéna příjezdu na Baskerville Hall a seznámení se s Barrymorem a jeho ženou, která má ve verzi s Brettem atmosféru sama o sobě (v této verzi tu už prostě oba jen jsou a nepůsobí na rozdíl od Watsonova prvního dojmu nijak divně). Navíc ve verzi s Brettem je sídlo autentické, na rozdíl od zde očividných kulis. Rovněž blata působí ve verzi z roku 1988 věrohodněji a mají lepší atmosféru. Pak už následuje celá řada nesmyslných odlišností od předlohy, od menších a pominutelných až po ty do nebe volající (SPOILER): viz rádoby dramatický pavouk, návštěva cínového dolu (ten je v knize zmíněn až v závěru jako možný cíl prchajícího Stapletona), kriminální čin dr. Mortimera, srdeční slabost sira Henryho, Stapleton pozve na večeři i Holmese a tomuto pozvání zabrání Holmesovo zranění nohy (Holmes naopak předstíral, že s Watsonem odjeli do Londýna, neboť pro usvědčení pachatele a likvidaci psa bylo klíčové, aby se sir Henry vracel večer přes blata sám.), Stapletonova dcera (místo manželka), pomstychtivost slečny Stapletonové, protože ji prý chtěl sir Charles zneužít, opět chybí linie Laury Lyonsové a jejího otce podstatná pro smrt sira Charlese, zcela nemístné chování slečny Stapletonové (v ohozu lehké děvy sedící na skalisku s vykasanou sukní před cizím mužem, což je v absolutním rozporu nejen s knihou, ale v případě slušně vychované mladé dámy i v rozporu s viktoriánským obdobím), ze Seldena je zde udělán pomalu Jack Rozparovač, entomologem je místní kněz, který studuje pavouky (entomologem byl ve skutečnosti Stapleton a studoval motýly, což byla jedna z věcí, která ho prozradila), Watsonova honička slečny Stapletonové, Watson topící se v močále atd. atd. atd. (KONEC SPOILERU) Teatrální provedení, absence důležitých postav a občas nějaký ten prkenný herecký projev pak celku nepřidávají. Ve výsledku tak film působí až jako komické melodrama, které je téměř urážkou Doylova díla. Ve verzi z roku 1983 s Ianem Richardsonem bychom také našli přehršel rozdílů oproti předloze, přesto je snímek s Richardsonem předloze celkově přece jen věrnější. Zde bylo pole přeoráno tak důkladně, že by sir Arthur své dílo možná ani nepoznal. O rozdílu ve filmových kvalitách obou filmů ani nemluvě. Váhala jsem mezi jeden a půl a jednou hvězdičkou za úvodní scénu, ale když vidím zdejší nemístné hodnocení, nemohu než hodnocení snížit. 0,5-1* Za mne tedy jednou a dost. A když Psa baskervillského, tak jedině knize věrnou adaptaci s Jeremy Brettem.

Hammerovská klasika. Pokud se člověk více věnuje různým adaptacím baskervillovského mýtu, patrně shledá, že právě tato verze patří mezi nejvlivnější a nejoblíbenější. Má to vytříbenou atmosféru, žádné nevyhovující posuny do moderní doby, dostatek holmesovských klišé a výborné herce - Christophera Lee a Petera Cushinga.

Po nadšení z filmuCash on Demands Peterem Cushingem a André Morellem jsem se nechal zlákat na stejnou ústřední dvojici herců i v této legendární sherlockovské detektivce. Pánové určitě nezklamali, zvláště Cushinga v roli Sherlocka je radost sledovat, ale jinak jsem si potvrdil, že civilně pojatý krimi thriller mi obvykle sedne víc, než výrazně stylizovaná detektivní klasika nejklasičtější. Tvůrcům se občas podařilo navodit temnou atmosféru, ale osobně se mi už do ní nedařilo vždycky pohltit naplno, když z exteriérů lesa i močálů neustále tolik čouhá studiová iluze a některé herecké výkony ve vedlejších rolích (zvláště ta afektovaná potvora ve fialových šatech k závěru) vyznívají až teatrálně. Nedá se říci, žeby si ono retro pojetí nezachovalo i do dnešních dnů jisté kouzlo, ale současně (stejně jako uJámy a kyvadlav režii Rogera Cormana) jsem se nevyhl dojmu, že toto pojetí už v jistých ohledech zestárlo a na svou dobu unikátně využitý barevný vizuál v tomto případě občas víc nechtěně prozrazuje stáří filmu, než aby dotvářel atmosféru. Největší problém jsem však cítil pokaždé, když nezbyl zrovna před kamerou ani jeden z dvojice detektivů Sherlocka a Holmese (což se dělo celkem často) a film jakoby tehdy ztrácel z nasazené laťky.[65%]