Pes baskervillský (1983)

Nejlépe hodnocené zpracování, ač rozhodně nejde o nejlepší adaptaci, jak zde mnozí nadšeně tvrdí. Níže vysvětlím proč, přičemž půjde tak trochu o spoiler, ale vzhledem k tomu, jak notoricky známá kniha sira A. C. Doyla alespoň v hrubých obrysech je, věřím, že to tentokrát nevadí. Zároveň srovnám tento snímek s některými jinými adaptacemi, zejména s adaptací z roku 1988 s Jeremy Brettem, která je adaptací předloze nejvěrnější (bereme-li v potaz jak dějový obsah předlohy, tak i atmosféru a chování jednotlivých postav včetně výběru Holmese, čímž překonává jinak dějově velmi věrnou verzi ruskou), a částečně se slavnými filmovými zpracováními z let 1939 a 1959 s Peterem Cushingem a Basilem Rathbonem. Pokud jde o výběr hlavních postav, Richardson má na rozdíl od Cushinga dostatečně veliké charisma na to, aby nezanikl uprostřed jiných herců. Zároveň podává příjemný výkon, ale jeho Holmes je až příliš usměvavý a neustále dobře naladěný, což Holmesově postavě z knih neodpovídá. Postrádám i jeho klid střídaný horečnou aktivitou a ony výraznější změny Holmesovy nálady pro něj typické. Richardsonův Holmes nepůsobí ani jako introvert, který jen málokdy ukazuje své city. Stále platí, že Jeremy Brett je nejlepší Holmes, zatímco Ian Richardson je nejlepší dr. Bell coby Holmesův předobraz ve Vražedných místech. Výběr představitele sira Henryho rovněž není špatný, čistě co do vzhledu možná v něčem odpovídá předloze více než herec v o pět let mladším snímku, jen možná působí až příliš sebevědomě. Je to každopádně jiný typ sira Henryho než ve verzi z roku ´88. Dobře obsazen byl Stapleton a sl. Stapletonová je na rozdíl od verze z roku ´88 opravdu pěkná, byť nejde o jihoamerickou krásku, ale o blondýnku (patrně v souladu s verzí z roku ´39). Je ostatně poměrně vtipné vidět Makepeaceovou v této roli. Naproti tomu dr. Mortimer je opět moc starý (ve skutečnosti byl mladým venkovským lékařem jen pár let ve své první soukromé praxi, a nikoli mužem středních let, jak špatně vydedukoval Watson z jeho hole) a Watson je opět hlupák, tentokrát ještě navíc ukoktaný a trucující (Toto stereotypní pojetí Watsona, které není založeno na knize, a jen ho od sebe filmoví tvůrci navzájem opisují, mne uráží. Srv. právě s verzí a celým seriálem s Jeremy Brettem, kde je naopak v souladu s knihou patrný vzájemný respekt a upřímné přátelství mezi oběma muži.). Dramatický úvod s Hugem Baskervillem disponuje dobrou atmosférou. Londýnské ulice vypadají jako kulisy, ale na denní blata byly využity skutečné exteriéry stejně jako ve verzi z roku ´88. Sídlo rodu Baskervillů je uvnitř pěkné, ale atmosféra je podle mého názoru více ponurá v mladší verzi. Postavou navíc je zde pan Lyons, který byl v knize pouze zmíněn jako místní buran a opilec. V souladu s předlohou umírá Mortimerův pes, ač ho zde doktor nechává nelogicky toulat se v noci po blatech. Nález ostatků kokršpaněla ve verzi z roku ´88 chybí, ale přiznám se, že vzhledem k tomu, jak byl ten pejsek roztomilý, jsem to spíše uvítala. V Richardsonově verzi ovšem postrádám Mortimerův archeologický koníček zmíněný v knize a znázorněný v mladším filmu (Ten ostatně chybí i ve verzích z let ´59 a ´39). Beryl Stapletonová údajně trpící bitím od manžela zde nemá ani modřinu, na rozdíl od závěru snímku z ´88, kde je v souladu s knihou nalezena svázaná v ložnici s množstvím podlitin. V Brettově verzi chybí oproti tomuto filmu závěrečné setkání s inspektorem Lestradem. Je však nutno říci, že by tam působilo jaksi navíc, a jeho vypuštění tak bylo příhodné. Kromě toho Lestrade v tomto snímku je arogantní a sebevědomý, při náhodném setkání Watsona s Lestradem na grimpenské poště (vloženém oproti knize navíc) jsme též svědky Watsonova despektu k Lestradovi a Lestradovy averze vůči Holmesovi, ačkoli podle knihy byli v tuto dobu již vzájemně se respektující přátelé a Lestrade přijel okamžitě na Holmesovo zavolání s nevyplněným zatykačem. Zde se opět jedná o staré známé opisování filmových tvůrců jeden od druhého. Obecně lze říci, že nešvar filmařského opisování bez ohledu na předlohu se obvykle neustálým opakováním divákům často vryje do paměti natolik, že jej začnou pokládat za věrný detail z knihy. Ocenění naopak zaslouží počáteční scéna sledování podezřelé drožky a vtipná scéna s drožkářem, která mi ve verzi z ´88 chybí, jelikož bych velmi ráda viděla jeho výraz v danou chvíli. Hudba v závěru snímku je až příliš romantická, verze s Brettem naproti tomu disponuje celkově skvělým hudebním doprovodem. Film končí na rozdíl od knihy milostným happyendem. V mladší verzi je tato možnost hereckým výrazem představitelů sice naznačena, ovšem pouze jemně, aniž by vylučovala jiný závěr shodný s textem románu. Bohužel výše zmíněné chybné pojetí Lestrada není jedinou odchylkou od předlohy. Jedna nebo dvě níže uvedené jsou možná zanedbatelné, řada zdejších nesmyslů je ale povahy zásadní: 1) Sir Henry se nechce usadit v Británii (bylo tomu přesně naopak, dokonce plánoval rozsáhlé stavební úpravy sídla), 2) střelba na sira Henryho na londýnské ulici (hloupost odporující vrahovu plánu, navíc bez opory v knize, zřejmě kopie scény z filmu z roku ´39), 3) Holmes jako vandrák otravující Watsona (Holmes se společnosti naopak stranil, aby o jeho pobytu na blatech nikdo včetně Watsona neměl tušení, ad2)), 4) sir Charles umírá roztrhán psem kdesi v zimní zahradě (zemřel poblíž domu na infarkt vyvolaný děsem, což byl pachatelův plán, aby jeho smrt vypadala přirozeně; v té době dle Holmese totiž možná ještě nevěděl o dalším Baskervillovi), 5) nález lístku od Laury za přítomnosti sira Henryho (jiný kontext, o shořelém dopise od ní je v knize informuje Barrymore až dodatečně, aby se odvděčil za to, že sir Henry s Watsonem neinformují policii o Seldenově pobytu na blatech), 6) Holmes věštící sl. Stapletonové z ruky (ad 3), 7) Holmes svědek Seldenovy smrti (Holmes viděl psa poprvé až při útoku na sira Henryho a byl jeho zjevem natolik šokován, že nevystřelil včas. Zde navíc okamžitě (a nikoli až na konci po zabití psa) zjistí, že jde o fosfor. Ve skutečnosti s Watsonem Seldena pouze slyšeli křičet, posléze nalezli jeho tělo a v první chvíli se lekli, že jde o Henryho.), 8) Laura má poměr se sirem Charlesem a na schůzku nešla, protože se vrátil její opilý manžel (měla poměr se Stapletonem, který jí sliboval manželství a přiměl napsat onen vzkaz, aby ji později od schůzky odradil.), 9) Holmes odhalí Seldenovu identitu (odhalí ji Watson se sirem Henrym), 10) sl. Stapletonová na projížďce hned zkraje varuje sira Henryho (varovala Watsona v domnění, že jde o sira Henryho, až později se snažila přimět k odjezdu i samotného Henryho při jejich tajné schůzce na blatech), 11) romantická vyjížďka sira Henryho a sl. Stapletonové na koních (stejně jako ve verzi z roku ´39, ad 10)), 12) Watson najde Holmesovu skrýš vlastně náhodou (našel ji za pomoci dalekohledu Lauřina otce pana Franklanda, který se domníval, že jde o Seldenův úkryt.), 13) rvačka s Lauřiným manželem, vražda Laury v posteli a zatčení jejího manžela (Laura nezemřela, naopak ji Holmes s Watsonem těsně před vyvrcholením případu navštívili, aby doplnili poslední dílky skládačky, naklonili si ji přitom na svou stranu sdělením, že je Stapleton ženatý.), 14) Holmes napadený psem a pes zastřelený Watsonem (pes proběhl okolo nich, zabil ho nakonec pěti výstřely Holmes.), 15) Stapleton střílející po Holmesovi a své ženě (Stapleton sledoval psa, aby se ujistil, že je sir Henry mrtvý, a když zjistil, že prohrál, vypařil se. Holmes s Watsonem pak zamířili do jeho domu, kde osvobodili jeho svázanou ženu.), 16) Holmes pronásledující Stapletona v noci nesmyslně do blat, aniž by znal cestu (Kromě toho, že to opět odporuje knize, tak Holmes nebyl idiot ani blázen a takovou blbost by neudělal, když i ve dne to bylo životu nebezpečné, natož v noci za husté mlhy, která se stala osudnou i Stapletonovi znalému cesty.), 17) Holmes snažící se zachránit Stapletona (ad 16, navíc tato scéna je zbytečně dlouhá), 18) Sir Henry se vrací domů na koni místo pěšky (sir Henry posloužil jako návnada, přičemž mu Holmes nařídil, aby se vracel sám pěšky. Holmes s Watsonem zároveň předstírali, že odjeli zpět do Londýna.) atd. Všechny výše uvedené nesmysly jsou naopak správně ve filmu z ´88, jehož odklon od předlohy se projevuje jen ve vesměs zcela nepodstatných drobnostech, daných navíc obvykle pouze nutným krácením pro zvýšení spádu snímku. Suma sumarum atmosféra verze Psa baskervillského s Richardsonem je slušná, film je pořád relativně dost blízko předloze oproti některým jiným verzím (zejména oproti verzi s Cushingem, která je téměř urážkou Doylova díla), ale ve výsledku je množství odlišností oproti předloze překopávajích místy děj, smysl i vztahy mezi postavami příliš vysoké, a rozhodně tak nelze hovořit o věrné adaptaci či pouze nějakých decentních úpravách děje. V některých případech jde totiž o scény klíčové. Zvláště ke konci se rozdíly už kupí natolik, že jsem si musela spravit chuť právě verzí z roku ´88, která zde má překvapivě pouze 74 procent, zatímco tři nejslavnější, avšak horší verze (tato a verze z let ´39 a ´59) jsou hodnoceny výše, což asi nelze vysvětlit jinak než tím, že recenzenti očekávají primárně horor, nečetli knihu, či prostě hodnotí ze sentimentality. Snímek z ´88 přitom oproti nim disponuje i jemným humorem v podobě přidané scény s Holmesovým kuchařským uměním, pěknými okamžiky jeho soucitu s Laurou i zbitou Beryl, daleko větší celkovou ponurostí i větší dramatičností (neplést si drama s akčním pobíháním): už jen to, jak Brett coby Holmes odpoví na otázku, zda pes opravdu existuje, je silné. Nicméně díky filmovým kvalitám snímku, vcelku dobrému výběru některých herců a jejich uvěřitelným výkonům není výsledný dojem nakonec nikterak špatný, a tak lze říci, že toto filmové zpracování s Ianem Richardsonem je ze čtyř zmíněných západních verzí (´39,´59,´83,´88) druhou nejlepší. Kvalit o pět let mladší adaptace však rozhodně nedosahuje.

„Chytíme ho při činu. Dostaneme ho, Watsone! Dostaneme! Dávno jsem si přísahal, že se bude třepetat v naší síti jako jeho ubozí, nevinní motýlkové. Pak špendlík, krabička a lístek, aby ozdobil naši sbírku v Baker Street..“ Dartmoorská kynologická legenda v lehce zastaralém televizním zpracování a s decentními odklony od literární předlohy. Oceňuji Holmesův smysl pro fair play, že se při absenci Dempseyho a Bodieho na chvíli zašil a tak alespoň částečně vyrovnal síly při klání vyšetřovatelských dvojic. Vítěz je nakonec jasný, ale Doyle si alespoň pro jednou užil, že po něm jde pes se žhnoucíma očima a není to Cowley..

Za mě povedená adaptace. Má silnou atmosféru, dostatečně zajímavé postavy, dobře graduje, po filmařské stránce to je slušné i mimo rámec televizního filmu a je zde i spousta dobrých nápadů po všech stránkách. Navíc Ian Richardson opravdu působí jako Sherlock Holmes a Donald Churchill zase opravdu jako Watson. A i ty tajemné scény jsou celkem solidní, nakolik už celkem zestárly. Má to i svá slabší místa a ne vždy to šlape tak dobře jak by mělo, ale jinak jsem spokojený. 4*

Na téma Doylova Psa baskervillského bylo natočeno 9 filmů, z nichž bych vyselektovala ty, které mají nádech toho starého správného horroru a také pro milovníky Sherlocka Holmse a jejich představitelů. Takže nepochybně tento tv film a jako druhý film z roku 1959 s Peterem Cushingem v roli Holmse a dr. Watsona André Morel, a v roli fešného baroneta - představitel hororrových Dráculů Christopher Lee, nebo stará americká verze z roku 1939, opět skvěle obsazené hlavní role. MHCB

No, už to byl nějaký ten pátek, co jsem viděl Psa naposled, dnes jsem si ho zopakoval, a jen jsem se ujistil, že jsem to s hodnocením nepřepálil. Film má jeden základní nedostatek- jde o televizní verzi, a to je velká škoda. Pro mě jde o nejlepší zpracování tohoto příběhu, které by si zasloužilo rozmáchlejší rozpočet. Takto bylo dnes hodně znát, že si zub času pěkně zahlodal. Přesto jsem si dnešní reprízu znovu užil, připomněl jsem si, jak se mi vždycky líbila Makepeace, opět mě potěšila účast Martina Shawa i Connie Booth a Brian "Cheswicku, čerstvé koně!" Blessed znovu řádil jako černá ruka.