Orlando (1992)

Prapodivné až nezmyselné dielo, ktoré mi vôbec nešmakovalo. Občas sa vyskytli nejaké zaujímavé momenty (napr. známy syntpopový spevák Jimmy Sommerville), ale bolo ich veľmi málo. Naviac prevláda veľmi pomalé tempo, hovorenie na kameru či divné poskakovanie časom. Už už som očakával aj nahupnutie do budúcnosti.

Domnívám se, že dokáži ocenit paralelismus, jemné náznaky a fascinaci poezií, prolínání dvojího pohledu a hledání skutečné identity bez vztahu k sociální roli, stejně jako hru s kostýmy a historickými postavami v této veskrze ženské verzi "Highlandera", nicméně těžko lze omluvit utahanou prostřední část, náhodné skákání časem a účelné nakládání s emocemi, které se k závěru mění v samolibý patos.

"O jeho pohlaví nemohlo být pochyb..." Ale co je to ono pohlaví, jak předurčuje či limituje životy jednotlivců a jak předurčuje to, jak se k jednotlivci chová jeho okolí? Všechny tyto otázky v sobě obsahuje již tato úvodní věta a celý film nabízí dlouhý řetězec sekvencí, potažmo podnětů na stejné téma. Ačkoli v případě cesty za rovnoprávnost pohlaví ve smyslu rolí a ještě lépe rozplynutí samotného konceptu genderu je podstatnější cíl, než trnitá pouť k němu, v případě filmového "Orlanda" se sama cesta ukazuje jako klíčová nejen pro podmanění diváka, ale také jeho nadchnutí pro ony myšlenky. Tato rozverně vážná a jízlivě absurdní hra s identitami, tužbami a motivacemi pohlcuje coby barokně okázalá a campově přemrštěná freska. Své množství myšlenkových podnětů servíruje na podnose permanentního estetického vytržení a rozjařilé hravosti. A ještě při tom buduje rozkošný pomník hereckým kvalitám Tildy Swinton, bez jejíhož charismatu a chameleónství by filmová "Orlando nemohl fungovat.

Orlando není film, který bych si pustila jen tak na sobotní odpoledne, není to ani film, který mě napadne jako první, když se řekne nejoblíbenější film, ale je to film, ze kterého mám husí kůži, jde totiž o ten snímek, kde je všechno dokonalé. Od první minuty je jasné, že není jen vyprávění příběhu, tenhle film je totiž umění. Rozhodně jeden z mých nejsilnějších filmových zážitků...

Všechno, co v knize Orlando čtenář zakouší a teprve si v plynutí dourčuje, objevně a dobrodružně, živoucně, rozechvěle, dál a dál, všechno to netušené, nepředpokládané, odhalované se zrychleným dechem, co ze sebe vyplývá až v běhu, sledu, toku, noří se panensky z mlh textu i vlastní odvahy k přemýšlivosti a životu, je tady, ve filmu, od začátku popsané, vysvětlené, pojmenované, zařazené do škatulek, vyložené jednoduchými slovy a názornými obrazy, zjednoznačněné, zpřehledněné, srovnané v bodech na osu časovou, mužsko-ženskou, filosoficko-sociální, abychom nedejbože netápali, nemýlili se. Umrtvené, ukotvené, odhalené a zbavené kouzla překvapivosti v ne-smělém vlastním odhalování - co a kdy už se odvážíme si sami pojmenovat a odhalit, co stále silněji probleskuje mezi slovy. **** Režisérka se s předlohou nemíjí, ale místo filmu, v němž by se odvážný, rebelský, osvobodivý proces sebepoznání hrdinky a její doby, extrapolovaný do několika ér a ústící v neklidnou vyhlídku zdrcující svou neuspokojivostí a omezeností a finálním nezvítězením - ale také neprohrou a nepodvolením se - stejně jako v reálném životě a době Virginie Woolfové, jakkoli nově rozežil, sledujeme jakýsi zjednodušený animovaný výtah, výklad, jako by ta nepodmanitelná předloha autorku filmu tak rozčilovala a znepokojovala, že si ji musela schematizovat a podmanit - a zabít. A zabití dovršit uspokojivým koncem, který ji nebude děsit. **** A pak se pokouší to prodat světu jako to, čím právě Woolfové Orlando je, aby pokud možno ho svou interpretací překryla, zahladila, vyhladila, protože její verze je bezpečná a s kýženou odměnou za životní hledání - zde spočívající v Orlandině "nalezení se" a "vrcholné seberealizaci" v zaměstnání i v dítěti. **** Film se tak stává nezamýšleným, tragickým výsměchem Virginii Woolfové, jež svou knihou poukazovala naopak na to, jak to vypadá, když ten nejsvobodnější duch své realizace nikterak nemůže ve své době pravdivě dosáhnout - výsměchem, který však má přece jen nepopiratelné kouzlo - protože i umrtvená a zpřehledněná ta struktura, ty výjevy, jak následují za sebou, pořád nesou stopy okouzlivosti - pokud vyloženě nejste z těch, kteří Woolfové Orlanda plně docenili v jeho nabitosti odvahou i za cenu bezútěšnosti, a nepotřebují se tudíž do života chlácholit slíbenou vyhlídkou na konečnou satisfakci. Pro takové by se tenhle film měl přejmenovat na "Je třeba zabít Orlanda" nebo "Jak je důležité zabít Orlanda". *~