Občan Havel (2007)

Zvláštní druh zrcadla, ve kterém se neodráží pouze jeden člověk, ale také určitý kus doby, její nejistoty, naděje i drobných každodenních paradoxů, které vznikají ve chvíli, kdy se veřejná role nevyhnutelně střetává s obyřejným lidským životem. Dokument neukazuje politiku jako sled velkých gest, nýbrž jako prostor, v němž se rozhodnutí rodí mezi pochybnostmi, únavou, rozhovory v zákulisí i chvílemi ticha, kdy si člověk uvědomuje váhu slov, která bude muset pronést. Právě v těchto momentech Občan Havel nachází svou sílu, protože se nesnaží vytvářet portrét bez trhlin, ale spíše zachycuje pohyb mezi rolí státníka a rolí člověka, který si stále klade otázky o smyslu odpovědnosti, pravdy a veřejné služby. Politika může být také prostorem osobního zápasu o zachování určité vnitřní integrity.

Je to sice vlastně "jen" průlet Havlovým prezidentstvím a pod rukou jiného tvůrce by takový dokument jistě mohl dostat jinou a třeba sevřenější formu, ale já jsem si tohle užil. Z Havla to určitě dělá občana, není to nudné a je to na několika místech správně poťouchlé. A konečný titulek "Miloš Zeman odešel do důchodu" je teď - s plným vědomím věcí tehdy budoucích - pořádně mrazivý.

Silný mýtotvorný dokument, který působí jako kontrapunkt k tehdy vznikajícím neméně přesvědčivějším filmům Karla Vachka analyzujícím Čechy v čase (sur)reálného kapitalismu, ba který snad dokonce vznikl právě proto, aby jejich svědectví relativizoval – a dekonstruoval obraz Václava Havla podle jeho vlastní lidské vize – tedy z bezpočtu jeho tváří složil tu, která zářila skutečným lidstvím na horizontu jeho cesty. – Sametovou revoluci pokládám za to snad nejdůležitější období té vědomé části mého života, a nemohu tak sledovat ani ony pozdější – k jejímu ethosu přimknuté – záběry bez sentimentu. A ani bez chvění. Za nejsilnější okamžik filmu pokládám Havlův dialog se Zemanem. Stěží najít krutější scénu v české polistopadové dokumentární kinematografii. Zvláště při ní jsem si uvědomil, že se ony časy již nikdy nenavrátí, že nikdo z dnešních mladých nic podobného neprožije… - Ale popravdě tehdy (v letech 1993 až 2003) již vlastně nebylo z toho sametového co prožívat. Ona humanistická disiecta membra pozůstávala jen jako vykopávky – nebyla ani leitmotivem nových národních dějin a spíše jen předpřipravovala kulisy odcházení.

Místo recenze sem vkládám tematicky korespondující sen. - - - Sen o P. O., Václavu Havlovi a aplikované magii (4. října 2012 k ránu) - - -     Petr O. přestal podnikat a odešel do důchodu. Aby se nenudil, otevřel si léčitelskou ordinaci. Jdu ho navštívit, protože si myslím, že v mém věku nebude od věci, když mě zase jednou prohlédne nějaký profík.      V chodbě před ordinací čeká několik pacientů, mezi nimi i Václav Havel. Je sám, bez ochranky a bez doprovodu. Před ním stojí přístroj, který vypadá jako bílá konvička na zalévání květin. Aparát na Havla v rychlých intervalech vyfukuje oblaka horké páry. Zdá se, že bývalý prezident má dýchací potíže. Uvažuji, jestli se ho mám zeptat, zda si uvědomuje, že poměry, v nichž v současnosti žijeme, sice přímo nezavinil, nicméně umožnil jejich vznik, takže za ně nese odpovědnost. Přistoupím k němu a dostanu se tak do oblaku páry, který Havla obklopuje a překvapivě se nerozptyluje do okolí. Pára je nesnesitelně horká. Rychle uhnu a zvolám: „Člověče, kolem vás je vedro jako v pekle!“ Havel nic neřekne, ale v očích mu bleskne zoufalství. „Chtěl jsem říct jako v prádelně,“ opravím se.      Petr vyjde před ordinaci, uvidí mě a pokyne mi, abych šel na řadu první. Má výbornou náladu. Sděluje mi, že objevil nějakého dobrého knihvazače a ukazuje mi malou, překrásně vázanou knížku. Pak říká, že se znovu začal věnovat bádání v magii: „Magie je královnou hermetických věd. Astrologie vznikla aplikací magie na astronomii. Alchymie vděčí za svůj vznik aplikaci magie na chemii. Dnes stojíme před dalšími úkoly – aplikovat magii na antropologii a sociologii. Na tom teď dělám.“

Mnohem zajímavější něž nějakej José Mujica. Na podobně vůdčího intoše jako Havel (nebo vzhledem k době tvrdší Masaryk) se v míru čeká dlouho. Po malopératých klucích Klausovi a Zemanovi a po mocichtivých sviních Bártovi a Babišovi, by ale zase mohla přijít takhle pozitivní osobnost. Žít v pekle je už tak dost těžký.