O myrtové panně (1992)

Tak ono to zatím fakt vypadá jako podivnost. Devět vdavekchtivýh panen připomíná jezinky, zamilovaný blázen Dominik je o 22 let starší než dvacetiletá Mariettka, princ je nudný a poněkud mimo s tím porcelánem a Myrtová panna...No, nevím, už se na to příště koukat nebudu. Takové pohádky jsem neměla ráda jako dítě a evidentně se nic nezměnilo ani teď, kdy už dítě dávno nejsem.

Československá televizní pohádka o princi z Porcelánového království se zasněným výrazem a s naivními a nereálnými představami o lidech, jehož city dokáže potěšit jedině myrtový keř, v jehož přítomnosti se mu zdají sny o líbezné krasavici G. Filippi. Příběh je vyprávěn v nepříliš povzbudivé náladě bez náznaku humoru s podivně rozostřenou kamerou, přesně jak jsme tomu u většiny pohádek od S. Simonové zvyklí. Zápornou složku a překážku v princově štěstí v tomto snímku představuje devatero vdavek chtivých panen, jež se cítí princovým zájmem o tajemný keř uraženy a pomocí lsti se jim podaří rostlinu zničit. Zamyšlený bezkrevný princ M. Dlouhý nalezne své štěstí bez jakéhokoli hrdinského činu pouhým zasazením zbytku kořenů zpět do vázy a péčí o ně. Devět zhrzených a závistivých panen v čele s nejprůbojnější B. Kodetovou nalezne svůj trest také bez jeho přičinění. V pochmurné a depresivní pohádce se ve vedlejších rolích objevil P. Trávníček jako princův důvěrník a přítel Dominik, jeho milá V. Křížová a dále venkovský manželský pár V. Postránecký a J. Paulová, o nichž by se dalo hovořit jako o rodičích Myrtové panny. Poměrně významnou roli zde hraje hlas vypravěče v podání mistra E. Cupáka. Z mého pohledu se jedná o pohádku, reprezentující typický snový a zádumčivý styl paní Simonové počátku 90.let, z hereckého hlediska vnímám pohádku jako nevýraznou a průměrnou, dějově dokonce podprůměrnou.

Celou dobu jsem měl pocit, že koukám na nějaký záznam snu zfetovaného jedince. Nejenom, že někdo opatlal kameru kolem dokola sádlem (to tehdy a nejen tehdy bylo moderní, používal to i Juraj Herz třeba v Devátém srdci), ale princ idealista, který vidí svět růžově, kdy podle něho bude stačit postavit třípatrové školy z porcelánu, aby lidé byli lepší a laskavější, si čuchne myrtového keře a zamiluje se do něj. Pak tam někde kolem běhá devět divoženek, prý devět panen, ač některé vypadají poněkud vyžile včetně Báry Kodetové, která je jejich kápo. První tři čtvrtiny příběhu to nedává celé smysl (proč prince láká myrtový keř, to nikomu nepřijde divné, že se muchlá s keříkem nebo že keřík berou jiní dva lidé jako své dítě?), chybí jakýkoliv konflikt nebo nějaké napětí. A pak se nám z myrty vyloupne víla, co vypadá jak Mařka z nočního baru ve štatlu, devět panen se vzbouří, a je hotovo. Uff. Prostě drogový úlet tahle pohádka.

Rostlina může po zalévání slanou vodou, kterou slzy přeci jen pořád jsou, vyrůst jen v pohádce. S takovou rostlinou, potažmo s dryádou takového keře, se mohl toužit oženit pouze řácky praštěný princ, který ve své ložnici měl kde co, jen ne postel a spal na hadru nataženém pod květináčem. V zahradě mu pobíhalo devět vdavek chtivých panen, které zůstaly celé roky stejně vdavek chtivé i panenské. Myrtová panna sama byla takové trochu smutně opelichané strašidlo a vedle krásné Marietty by o ni příčetnej chlap, což princ nebyl, ani koutkem oka nezavadil.

Je potřeba být starý, aby člověk ocenil takovouto uměleckou tv pohádku.