Honza a tři zakleté princezny (1984)

Tuhle pohádku jsem nesnášela už jako dítě a nic se na tom nezměnilo ani po třiceti letech. Ačkoliv jinak mám pro studiovky s polystyrenovými kulisami slabost, tak tohle ne a ne. Táhne se to jako smrad, Honza pomrkává do kamery a co horšího, neustále zpívá. Vtipné to není a těch 41 minut je pocitově minimálně hodina a půl. Odtud také datuji svou nechuť k Martinu Stropnickému...ani zde se nic nezměnilo.

Strašná socialistická pohádka. Na závěr jsou z princezen udělány zdravotní sestra, prodavačka v Kotvě a zootechnička, protože se musí naučit socialisticky pracovat a pak teprve se mohou vdát a socialisticky žít. Honza v podání Stropnického je hrozný a příšerné jsou i kulisy a písničky. Dvě hvězdy jsou pouze za hezké dívčí princezny a za Květu Fialovou, která v mém srdci navždy zůstane nepřekonatelnou Tornádo Lou.

Ve své podstatě dobře myšlená pohádka nakonec v konečném účtování vyzněla hůře. Tak předně písně nebyly nic moc. Také kulisy s černým pozadím a další typické osmdesátkové kulisy byly fakt k popukání. Drak? Netopýr či improvizované plamínky by prošly na divadle. A konečně mělo být asi zábavné, že princezny chtějí prodávat v Kotvě aj.

Československá televizní pohádka o Honzovi, který se vypravil zachránit tři rozmazlené princezny. Tradiční český pohádkový příběh o šikovném mládenci, který za pomocí kouzelných darů od pohádkové babičky (K. Fialová) přemůže draka a navzdory falešným kamarádům vrátí ztracené dcery panu králi (L. Mrkvička), je doplněn milými písněmi. Pohádkového hrdinu hrál můj oblíbený herec 80. let M. Stropnický, jehož putování za ztracenými královskými dcerami bylo velmi zajímavě znázorněno pomocí Černého divadla. Stropnického uchopení role a jeho cestování po nebesích na srpku Měsíce vnímám jako nejzajímavější prvek pohádky. V rolích princezen s nepěkně načesanými vlasy se představily B. Srncová (dcera zakladatele českého Černého divadla), M. Kvasničková a B. Leichnerová a postavy proradných královských přisluhovačů ztvárnily generál K. Augusta, komoří P. Štěpánek a rádce O. Vízner. Vzpomínám si, že v dětství na mě tato poměrně krátká pohádka mocně zapůsobila, bohužel při shlédnutí pohádky paní Simonové ve zralém věku se očekávané nadšení nedostavilo, přesto se však jedná o velmi milou záležitost.

"Kdo lže, tomu narostou fousy !! A to bych, Honzo, vážně nechtěla.." ;)Tak Fialový fousy bych skutečně viděl jen velmi nerad..;) Svatava Simonová ovšem divákům taky lže, když si sice velmi hlasitě utahuje z žánrových klišé, aniž by je však dokázala jakkoli narušit, převrátit na ruby či alespoň funkčně ozvláštnit jinak než bořením čtvrté stěny.. Je navíc velmi nedůsledná a znovu dokazuje, že jí svědčí hlavně ten její oblíbený subsubžánr lyrických báchorek.. A taktenhle bizár s veleotravně chytlavými typicky klempířskými hudebními motivy neplatí za nic jiného než křečovitou estrádní moralitu..