Bronzová koruna (1997)

To bylo tak zamotaný, až to bylo předvídatelný. Malý princ je dřevo a není divu, že už si pak nikde neškrtl. Brát do hlavních rolí děti, které ani neumí vyslovit Ř, by mělo být trestné. Munzarová je taky prkno, což je důkazem, že mít za rodiče dva skvělé herce není v žádném případě zárukou, že podědíte jejich talent. Příběh je ze začátku celkem poutavý, ale od útěku z věže jako by se děj zcela vykloubil. Najednou sledujeme nelogické scény, které nedávají smysl a splašeně střídají v šíleném sledu jedna druhou. Parta TŘÍ zbrojnošů vjede na opevněný hrad plný stráží a začne jim s tasnými meči vyhrožovat. S princeznou se nikdo nebaví a i když prohlašuje kým je, je bez pardónu internována. Král Severní říše má naraženou helmu a chodí zásadně ve stínu, jelikož Vladimír Dlouhý je zřejmě podle režisérky po hlase nerozpoznatelný. Vše je neskutečně blbé a zkratkovité a v závěru je cítit, že už docházel čas a příběh musel být rychle dovyprávěn. Kromě toho veškeré dialogy jsou strašně jalové a znějí uměle. Nebýt hereckého mistrovství pana Dlouhého a paní Jiráskové, kteří si očividně svých pár replik upravili, aby zněly přirozeně, nedalo by se to dokoukat.

V tomto nekoukatelném kinematografickém výtvoru je skoro všechno, co by v něm být nemělo - přemoudřelý spratek s nesnesitelnou dikcí, užvaněné scény a prakticky absence veškerého děje. Nechybí ani nekonečná scéna, v níž hrdinka třikrát důrazně sdělí, že čas kvapí a že si tedy musí pospíšit, a přesto se dále vykecává o kravinách.

Více než pohádka spíše televizní skoro historické mysteriózní krimi, s ubohou výpravou. Snad jen ten konec, kdy Klára zase málem vše pokazila, byl pohádkový. Vadily mi opakované retrospektivy, pobavila hláškující ironická postava Jiřiny Jiráskové, jako se Sestřiček. Zkušené scénáristce se příběh nepovedl poskládat moc dobře.

Je několik druhů pohádek - fantasy a homurné a dobrodružné a hrdinské a nevím jaké. Mezi nimi nejradši mám pohádky romantické (a pak hrdinské), tj. pohádky o lásce, jež musí projít mnoha nelehkými zkouškami než dojde naplnění. A romantickým pohádkám určitě vévodí tato, a to svoji originálností. Nejedná se o nejlepší pohádku, co jsem kdy viděla, ale je tak neobyklá a její vývoj tak nejistý, že celou dobu zůstává pro pohádky (jež se vyznašují šťastným koncem) netypická otázka, kam že se to celé vyvine? Chválím také velmi lidské výkony a charaktery, jež jsou silné i křehké současně.

Dramaturgicky a scenáristicky neukočírovaný zmatek v sympatickém hereckém podání, které si v rámci možností drží i určitý nadhled, ale v konečném kontextu, je mu to málo platné. V televizní pohádce zkušené Svatavy Simonové téměř nic nefunguje a nedrží pohromadě. To už tak bývá, že králové v lesích umírají po zásahu "vyšší moci", kdy se samovolně uvolní (polystyrenový) kámen, král se samovolně po pádu ze splašeného koně pomočí a spadne pyjem přímo na balvany. Jo, kdyby to byly jen naražené koule, tak to rozchodí, ale ouha, král umírá a zanechává po sobě testosteronovou princeznu Barboru Munzarovou a jejího mladšího bratříčka, kterého měl místo zplození raději vyjebat na skálu. Chlapeček mimochodem neuměl ani hrát, natož aby byl nějak sympatický. To nevadí, protože na scénu v pravém okamžiku vstupuje krutopřísný kníže Jan Kanyza, jehož proradnost nezná mezí. A aby taky ne, když si leští koule na královský trůn. Princezna s bratříčkem putují do vězení. Potud se nejedná o pohádku, ale o celkem přijatelnou historickou inscenaci v drama hávu. Tvůrcům však došlo, že to nemá být historické drama, a je třeba to celé odlehčit. Blbá dramaturgie posílá na scénu dva duchy, vévodu a jeho služebnici, kteří kdysi zaplatili ve vězení svými životy a (pohlavní) styk se světem živých si chtějí udržet stůj co stůj. Princezně pomůžou k útěku z vězení, a poté je nebohý divák svědky střídání dramaticky nezvládnutých akčních scén, i těch méně vypjatých, které téměř vždy působí stoprocentně směšně a neumětelsky. Vše je ještě podmíněno, že se stále musíme pohybovat v mantinelech pohádky, kdy jsou k vidění nejrůznější kouzla, což už diváka nutí nebrat to celé vážně. Vypravěčský rytmus narušují časté flashbacky, kterým je věnována zvláštní kolonka už v tak dost nesourodém příběhu. Herecké výkony jsou sympatické. Všichni hrají s chutí. Nejlepší je jednoznačně Jan Kanyza. Utáhl i horší chvilky, a že jich tady není málo. Barča Munzarová není prototypem princezny, a troufám si zatipovat, že při její nadměrné hormonální dysfunkci měla pičinu chlupatou jak medvěd záda, na což by nestačil ani nový Veet , ale sem nějakým způsobem zapadla. Ostatní herci si udrželi nadhled, který je patrný zvláště u Jiřiny Jiráskové a důstojně působil i Vladimír Dlouhý v divné dvojroli, ale na Kanyzu neměl nikdo. Scény s ním mě bavily nejvíc. Do příběhu se vloudily výsostné zmatky stran jednání postav a jejich motivace byly čím dál tím méně jasné, pak zmíněná dvojrole, kterou jsem nechápal, a jako divák jsem jasně inklinoval fandit nelítostnému knížeti, a ke vší smůle, pohádkové motivy byly zakomponovány do příběhu dost nuceně až na sílu. Když si je totiž odmyslím, vyšlo by z toho tv historické drama, které není při vší dobré vůli úplně k zahození a je vyvedeno v legračně nablblé režii. Takhle je to nablblá (skoro) pohádka, u které si divák není jist, co s ním zamýšlí, a jak chce, aby jí divák vnímal. Ve výsledku byla dost mimozní, včetně zcela nepochopitelného závěru. Mé hodnocení: 20%