Něžný barbar (1989)

Natočit svůj vysněný první celovečerní film, sáhnout po literární legendě a do jedné z hlavních rolí obsadit oscarového režiséra. Zdá se to jako recept na stoprocentní triumf. Jenže filmová adaptace Hrabalovy novely měla tu smůlu, že se trefila do nejdivočejšího období. V době, kdy národ žil opojnou porevoluční realitou a hltal Václava Havla, film prostě zapadl. Společenské otřesy zkrátka přehlušily filmové plátno. Pro režiséra Petra Kolihu byl snímek křtem ohněm. Protože se dotkl křehkého Hrabalova světa, byl neúprosně srovnáván s Jiřím Menzelem, tehdejším jediným vykladačem Hrabalovy poetiky. Paradoxem je, že Menzelovi dal jednu z klíčových postav. Možná z úcty. Syrovou realitu pražské Libně 50. let sice redukuje na neškodné bohémství a hospodské tlachání u piva, ale nezajímavé to také není. Příběh tří intelektuálních outsiderů, mezi nimiž defiluje i samotný autor, se ve filmu odvíjí jako mozaika izolovaných komických anekdot. Filmu nelze upřít ani vizuální podmanivost. Temné, syrové a přesto magicky poetické zobrazení libeňské periferie, chátrajících baráků a industriálního chladu má neopakovatelné kouzlo dodnes. Jako tragikomedie to obstojí, ale nesmí se u něj vypínat mozek. Skrytou filozofii a intelektuální myšlenky totiž snímek nepředkládá na stříbrném podnose. Pokud se ale přistoupí na jeho hru, může být snímek skvělým vizuálním předkrmem a lákadlem na Hrabalovu knižní předlohu.

3 jacísi inteligenti vedou neustálé ultra-inteligentní diskuze o ničem. Bylo to jak ten budík hozenej do vody. Aneb pravdu měl hlavně pan Egon (Arnošt Goldflam) se svým kurvafix. Vůbec jsem nepochopil, že by se mělo jednat o skutečně existující postavy. A jestli opravdu existovaly, pochybuju, že by byly stejné, jak ve filmu.

Výborně propracovaný film, v pár ohledech předčí knihu, ale ne úplně. Bolek Polívka mi do hlavní role sedl, nikdy bych si nepomyslel že to bude ten samý člověk za dva roky co bude vožralej na kolotoči. Ale to je jiné téma. Na to že to není adaptace od Menzela, amistrse na tom nepodílel, se jedná o velice kvalitní film.

Boudníka jsem neznal a nic jsem o ně nevěděl, ani jsem netušil, že někdo takový existoval. Měl-li mi tento film něco o něm říct, dozvěděl jsem se, že to byl hospodský povaleč a umělec, kterému ani vlastní přátelé příliš nerozuměli. Nemyslím si, že toto se dá označit za pravdu. Těžko soudit, jak příběh napsal Bohumil Hrabal, nečetl jsem. Na druhé straně se podařilo dobře vykreslit atmosféru, ačkoli ani z té šedi jsem nevypozoroval, že by se jednalo o nesmírně krutá 50. léta. Boleslav Polívka dostal charakterní roli v níž se mohl pořádně předvést. Hodně mě bavil i Arnošt Goldflam.

Depresívna existenciálna freska s typicky hrabalovskou atmosférou a humorom, plná intelektuálnej frustrácie mladého výtvarníka Vladimíra, zakladateľa explozionizmu. a jeho priateľov Doktora a Egona. Všetko sa odohráva v kulisách reálneho socializmu so všetkým marazmom a uniformitou, s ktorou kontrastuje zbytočnosť a neužitočnosť ich snaženia. Ku*va fix. 70%