Naše pralesy (1956)

Samorostlé, nestrojené, jen zákonu existence povinovanérozpoložení, dolaďované evolučními aktualizacemi a nedotknuté lidskou myslí (chabou v úsudku, kdy se zušlechťování křiví v dekultivaci a kdy je sama dekultivace zárodkem úmyslu), nebylo vtištěno jen pralesu, ale i nám, a tenhle nejmateřštější otisk v naší vnitřní krajině šmahem bledne, v důsledku čehož v krajině vnější řídne prales a mizí nejedna diverzita, protože na co člověk, zvlášť „posilněn“ tak zesinalým nitrem, upře pozornost, to opanuje a udělí tomu sinalost sobě vlastní, a když už je skoro všechno jedinečněsvév nás a kolem nás přerazítkováno tiskátky, jež vlhčíme v obskurních mělčinách, vykalkulovaných koktejlech, bezostyšných žumpách, bezcitných tratolištích, obnaží se ta největší bída, totiž že soutisk těhletěch pochybných razítek je pro nás čitelnější, srozumitelnější, povědomější než štempl původního „továrního“ nastavení, spřízňujícího vše, tedy i prales a nás, se vším. – Nad tím sice film nepřemítá, ale stejně to ve mně odpálil. A nelituju, že jsem ho, pro jeho start a cíl, viděl. // I když s tou skepsí jsem to možná - kéž by! - přepískl.(09.10.2021)