Náš vůdce (2008)

Když zohledníme, že film sice vychází ze skutečné události, ale ta se odehrála v Americe 60. let, varování vyzní docela manipulativně. Amerika totiž neměla přímou zkušenost s fašismem a nacismem v takové podobě jako Evropa, zároveň přístup k informacím v 60. letech byl dost jiný než na konci první dekády 00s.___Die Welle jsem viděla kdysi - asi v rámci filmového klubu na Dvojce a nevím, jak bych ho vnímala dneska - vzpomněla jsem si skrze článek. Závěr byl zbytečně vyhnaný do extrému, a také ta metafora příliš nefunguje. Ne že bych si nemyslela, že lidé jsou stále schopni nechat se zfanatizovat - to si snad v dnešní době ani nemyslet nejde - ale studenti gymplu těžko můžou tvořit referenční vzorek společnosti.___Rainer Wenger působí v zásadě jako klaďas, ale v podstatě si svoji převahu, moc a manipulaci užíval. Netvrdím, že to film popírá, ale v tomhle případě ten člověk nese plnou zodpovědnost, protože studenti byli v pozici, kdy ho poslouchat museli. Že se jim to později zalíbilo, je jiná.___Btw: Nikdy mě moc nebavila ta kolektivní vina Německa. Dnešní Němci s tímhle nemají nic společného - a nebo maximálně to samé, co i jinde v Evropě (sice jsem slyšela, že v nějakém psychologickém experimentu, kdy lidé slepě poslouchali autoritu, údajně Němci dosahovali 80% a jinde ve světě to bylo 60%... oukej). A všichni z mých kamarádů, kteří tam byli na Erasmu, si pochvalovali jak běžné lidi, tak spolužáky i učitele. Žádná rafinovaná šikana, projekce vlastních mindráků, hloupé selektivní tresty atd. - narozdíl od pankáčského Česka, kde projde všechno. Tak nevim.

Kino, které není poplatné pouze jedné době. Zajímavý námět, dobře situovaný, rozumně vybraní protagonisté. Nikdo ze sebe nepotřebuje dělat hvězdu. Škoda jen, že tohle se nepromítá školám častěji. Otázkou je, zda by, při dnešních názorech na svět, sociálních sítích, dopadly zásadní myšlenky z filmu na současné studenty. Každopádně ukázka toho, jak je možné manipulovat, ač se jedná o experiment. A stejně manipulují sami vrstevníci své kamarády. Výsledky nedomýšlet. Cyglos.

Zajímavé a dobře udělané. Ale jestli to je jakože návod na totalitu, tak se autor - dle mého trochu alibisticky - netrefil. Němci mají obecně trochu problém s tím si přiznat, co bylo skutečným důvodem vzestupu nacismu a neradi o tom dodnes mluví. Tady se autor schovává za otřepaný behavioralismus, který sice napovídá, ale celou pravdu říct neumí.

Remake filmuThe Wavekterý byl natočen podle skutečné události, která se na střední škole v USA stala v roce 1967 v rámci školního experimentu. Neviděl jsem ho dosud, takže hodnotím jen tento film přenesený do Německa, které má s totalitní diktaturou neblahou zkušenost. Film ukázal, jak snadné je přesvedčit a zmanipulovat i mladé inteligentní lidí bez větších životních zkušeností k činům a situacím pod falešnou vlajkou dobra. Krvavý konec měl asi zdůraznit, kam až to může zajít.

Existují filmy, které nesou otázku, ale nedávají odpověď. A pak jsou tu ty, které samy jsou otázkou – a to tak naléhavou, že se s ní člověk musí naučit žít, respektive, neustále přemýšlet nad tím, jak nepříjemná odpověď se pod ní skrývá. Náš vůdce(Die Welle)je právě ten druh filmu, ke kterému se člověk nevrací proto, že ho baví, ale protože ho potřebuje. Protože je nepříjemný, je v mnohém velmi krutý ale skutečný. Film vychází z reálného pedagogického experimentu, ale jeho skutečná síla nespočívá v tom, co ukazuje – ale v tom, jak se to stane tak snadno. UčitelRainer Wengerpůsobí zpočátku jako liberální, poměrně výrazný a velmi oblíbený (žáci ho neustále oslovují jménem, tedy, oslovovali). Nechce vést kurz o autokracii, je mu ale přidělen právě pro jeho touhu vést anarchii – a právě proto se do něj pustí s absolutní ironií. Začne nevinně: úpravou oslovení, dodržováním řádu, formováním skupiny. Ale mechanismus kolektivního myšlení se rozběhne dřív, než si to kdokoli z nich uvědomí. Zásadní otázka, kterou film pokládá, není politická. Je existenciální: Proč mladí lidé ve svobodné společnosti touží po diktatuře? Odpověď je tichá, ale jasná: Protože jsou osamělí. Ztracení. Nepochopení. Touží po sounáležitosti, po řádu, po něčem, co je přesáhne. A právě v tom spočívá děsivá pravda filmu: Fašismus nezačíná nenávistí – začíná potřebou být milován, být někým, někde, být viděn, být součástí.  Jedním z nejsilnějších prvků filmu je to, jak neukazuje nacisty. Nejsou tu žádné hákové kříže, žádné výkřiky nenávisti. Jsou tu jen běžní teenageři, kteří najednou cítí, že patří do „něčeho většího“. Začnou se zdravit, nosit bílé košile, odsuzovat ty, kteří se nepřidali. A my sledujeme, jak systém nevzniká shora – ale zespodu, z potřeby být součástí. Závěr filmu je krutý. Ne pro svůj šok – ale pro svou neodvolatelnost. KdyžWengerkonečně odhalí, co způsobil, je pozdě. Jeho žáci nehráli hru. Oni v ní žili. A jeden z nich už neuměl vystoupit. Film tak neukazuje selhání učitele – ale selhání člověka v každém z nás, který chce věřit, že "mně by se to nestalo".Náš vůdce je důležitý právě dnes– v době, kdy se opět zpochybňuje pravda, vznikají kultovní osobnosti a nové „vlny“ hnutí. Ale já se k němu vracím i kvůli sobě – protože rozkrývá ten neviditelný vnitřní mechanismus: Potřebu věřit někomu, kdo mě „vidí“. A zároveň mi připomíná, že víra bez myšlení, bez hranic, bez pochybností – není síla, ale zbraň. Náš vůdce je film, který se nedá sledovat jen jednou. Každým dalším zhlédnutím se prohlubuje jako rána – nebo jako pochopení.