Nahý (1993)

Absolútne otravný a nesympatický hlavný hrdina, ktorý sa ryje do príbytkov ženských postáv a tie ho naivne prijímajú, neviem či zo súcitu či z akého iného citu. Nudilo ma to i keď hlavný protagonista sa snaží svojou ambivalentnosťou nenudiť. Je to večný tulák tláchajúci blbosti a jedna postava mu kvôli tomu dá do držky, lebo to už fakt nemôže počúvať. Film nevyniká ani po technickej stránke, nič v ňom nie je zaujímavé, deprimujúce farby v ňom prítomné odrádzajú od sledovania. Postava Sandry na konci všetkých trochu preberie z letargie, ale to nestačí.

Celkem by mě zajímalo kdo a kde v tom viděl komedii. Tenhle film totiž o komedii (i tu černou) sotva zakopnul, jde o totiž o poměrně těžký, tíživý a deprimující snímek, těch pár uvolněnějších momentů a postav (ztracení feťáci, noční hlídač, Sandra) to z mého pohledu moc nevytrhl. 
Chování všech postav je tu za hranicí absurdna, všichni klejou jak dlaždiči a dlouho jsem tak netoužil po tom někomu urvat hlavu tolik, jako postavě Grega Cruttwella, to byl teda neskutečnej zmrd. Ale ani filozofující vanrdák Johnny (v brilantním podání David Thewlise) není žádnej sympaťák k fandění. 
Pokud čekáte černou britskou komedii plnou sarkastických komentářů, která vás bude nutit k cukání koutků, tak ruce pryč. Tohle je syrové drama z prostředí londýnských ulic a na jeho konci jsem se rozhodně vysmátě necítil.

"Novodobý Ahasver" je prý "zpočátku ambivalentní postavou" - já bych řekl, že je Johnny spíše naprosto nesnesitelnou osinou v zadnici s vizáží pubertálního a vyžilého křížence Bernarda Blacka a Neila Gaimana, nicméně imponující svou inteligencí a svižností svých odpovědí, zábavný svou provokativností vůči lidem s IQ lišejníku; ambivalentní až do samého hořkého konce. Jeho neukotvenost a potloukání se životem plným nudy navzdory tomu, že prohlašuje, že se nikdy nenudí, bezesmyslnost na sociálním dně protkaná apokalyptickou a nihilistickou vizí světa, je pro mě v podstatě hororovější než leckterá duchařina. Finální scéna zanechá skutečný pocit zmaru. Stejně tak, celé to jeho úděsné (a Jeremyho ještě úděsnější a slizké) chování k ženám ve mně rozsvítilo více feministických senzorů nežli dvacet levicových příruček z Alarmu najednou. Film je jinak protkán naprosto úžasnými a velice zábavnými i vtipnými dialogy, které působí paradoxně vyumělkovaně (z hlediska scénáře) i autenticky (z hlediska herectví) zároveň. Scéna a hovory s laskavým hlídačem mi pak způsobily chuť zajít na pivo a hovořit na zásadní témata vesmíru, chroustů a vůbec.

Hlavní hrdina filmu Johnny je narcistický, nihilistický pseudointelektuál, který svou zranitelnost a nejistotu skrývá za sarkasmus a slovní ekvilibristiky. Ohání se svým intelektem, aby se povýšil nad ostatní, ale ve skutečnosti jen hledá jejich obdiv a validaci. Nenávidí společenské normy, vysmívá se ostatním za to, že mají ambice, cíle, naděje. Pohrdá běžným každodenním životem a pracujícími lidmi. Rychle se vysmívá nesmyslnosti všeho, ale v hloubi duše se toho všeho bojí. Nedokáže milovat. Děj filmu spočívá v tom, že Johnny utekl sám před sebou z Manchesteru do Londýna, kde navštěvuje svou bývalou přítelkyní Louise a její spolubydlící Sofii poté, co v jedné uličce (nejspíš v Londýně) znásilnil ženu. Sophie je tichá, zranitelná, ztracená dívka zoufale toužící po lásce a lidském kontaktu, a Johnny ji okamžitě přitahuje. Další hlavní postavou filmu je Jeremy, který je také nihilista, ale jeho nihilismus nevychází z filozofické pozice, ale ze sadistické touhy prosadit se a dominovat. Je jako lidské ztělesnění Nietzscheho Vůle k moci. Nemá žádnou morálku, ani stud, je přímý, neomalený a dosáhne toho, co chce, aniž by se staral o druhé, a dokonce se vyžívá v jejich ponižování. Holýma rukama se cpe kuřetem a prohlašuje, že „život je od toho, aby se užíval“, a také tvrdí, že se ve čtyřiceti zabije, protože by bylo ponižující zestárnout. Johny se bojí být Sophií (slabým, zranitelným), a tak se snaží nasadit si nihilistickou masku Jeremyho, ale není přirozeným sociopatickým predátorem. Je zaseknutý někde mezi. Johny ví, že Louise je jeho cestou ke smyslu, ale nechce se otevřít a ukázat zranitelnost. Je tam krátká sekvence, kdy stoupá po schodech do Louisina pokoje a je na pokraji odhalení svých skutečných citů, ale pak se začne podivně šklebit a jako by se zastavil a snažil se z toho vymanit. Pak vejde do jejího pokoje, místo projevu lásky prohodí pár svých cynických vět a odchází. Poté má násilnický sex se zranitelnou Sophií, který mu pomáhá udržet si fasádu, ale rychle je znechucen tím, jak je prostoduchá. Je tu scéna, kdy se ji snaží přimět k rozhovoru o filozofii, ale ona si je vědoma, že není na jeho intelektuální úrovni, a tak se snaží rozhovoru zabránit tím, že se s ním chce mazlit. To ho odpuzuje a při dalším sexu je to jen násilná nenávistná soulož. Sophie je komentářem k lidským mocenským vztahům. Představuje slabost a zranitelnost a silnější entity jako Johnny a Jeremy využívají její touhy po validaci. Ona a Jeremy jsou extrémy opačných směrů. Johnny si uvědomuje nebezpečí slabosti a zranitelnosti. Při jedné scéně Jeremy navštíví Louise a Sophii (je nejspíš jejich landlordem) a znásilní Sofii, která neklade žádný odpor, vše si nechá líbit svým obvyklým pasivním způsobem.  Jeremy se pak po bytě producíruje ve spodním prádle, odmítá z bytu odejít a vysmívá se a užívá si bezmoci Louise a Sofie. To trvá až do chvíle, než se mu Louise agresivně postaví a odmítne jeho návrhy. Není náhodou, že Johny odchází jen pár dní poté, co přišel. Johnny strávil několik nocí setkáváním s různými lidmi, které otravoval svými existenciálními řečmi. Tyto postavy a jejich reakce na Johnnyho představují různé pohledy na odcizení a existenciální otázky. Setkává se s párem bezdomovců, jejichž biologická a socioekonomická omezení jim nedovolují se do Johnnyho blábolení vůbec zapojit. Potkává servírku, která ho pustí k sobě domů, ale kvůli jeho cynismu rychle pochopí, že tyto hry nechce hrát, a vyhodí ho. Potkává chlapíka z pošty, který prostě dělá svou práci a nechce se ani bavit Johnnyho řečmi a rychle se na něj naštve. Nejzajímavější je jeho setkání s nočním hlídačem Brianem, který se smířil s nudnou a bezcílnou prací, která Johnnyho očividně odpuzuje. Jejich rozhovor se mění v nihilistické blouznění, v němž Johnny spojuje pesimismus s racionálním myšlením a vysmívá se Brianovi za jeho optimismus a víru v lidstvo. Johnny předkládá své argumenty, proč přichází apokalypsa, proč lidstvo je tu jen dočasně, proč Bůh je zlý zlý atd. Ze všech sil se snaží zlomit Brianův optimismus, ale marně. Brian možná nemá kapacitu na to, aby s Johnnym diskutoval, ale ten je intuitivně přesvědčen o své víře a neustoupí. Nakonec Brian dokáže, že Johnnyho prázdný cynismus prokoukne, když pronese tvrdé „nepromarněte svůj život“.  Johnyho náhodně zmlátí skupina chuligánů a on se vrátí a plazí se před Louisou a Sophií. A tato zlomená, zbabělá a ubohá existence je tím skutečným Johhnym. Ironicky to pomáhá narušit jeho vnější fasádu, a otevírá ho to Louise. Louise je pravděpodobně nejvíce introspektivní a odměřenou postavou. Také se snaží najít své místo ve světě a myslí si, že s Johnnym mohou něco společně vybudovat. Prokoukne ho. Vedou spolu zdravý rozhovor a mazlení, které končí Louisiným plánem, aby se společně vrátili do Manchesteru. Louise jde do práce a Johnny se rozhodne odejít tak jak přišel, vytratit se. Raději bude existovat v tomto nihilistickém stavu, než aby se odvážil k něčemu odhodlat a pokusil se najít skutečný smysl života. Způsob, jakým odchází, poskakuje po jedné noze, potácí se a snaží se zachytit věcí kolem sebe, symbolizuje jeho ubohost a zbabělost.

Vrstvy na vrstvách morálneho, existencionálneho či humorného relativizmu potĺkajúce sa po uliciach Londýna, sťa by pes-človek Diogenes po uliciach Atén, štekajúci, bez hanby, nahý, tak ako jeho obete. Presne v týchto analogických sférach ako by sa pohybovala táto cynická alegória, absurdná formou aj prejavom, kde do cesty sa jej stavajú rôzne fyzické entity, ktoré si následne odnášajú často nemalý kus žlče či iných telesných tekutín tejto oplzlej, o komfort a zmysel pre rešpektovanie cudzích sexuálnych či iluzórnych preferencií pripravenej mátohy. Táto filmová pochúťka sa varí azda mierne neadekvátne dlho, prísun ingrediencií do veľkého hrnca spôsobuje, že sa tento maglajs vylieva na sporák ktorý syčí, dymí a smrdí, ale opakovaná degustácia naozaj dokazuje, že túto chuť musí mať na svedomí skutočný gurmán.