Na generálův rozkaz (1970)

Po včerejších Stezkách slávy jsem si dnes dopřál ve výsledku velmi podobnou italskou záležitost a musím přiznat, že se mi líbila ještě o něco málo víc. No, spíš bych měl napsat, že se mě tak nějak víc dotkla. Stezky slávy byly bezesporu dokonalejší filmařinou, italský snímek pro mě víc "smrděl" člověčinou. A to ani nemluvím o tom, že tvůrci hry Battlefield 1 snad museli film vidět, protože ve svém produktu použili pro italskou kampaň naprosto stejný terén, takže jsem měl chvílemi pocit, že některé skály skutečně poznávám. Ale mé herní zážitky stranou; včerejší i dnešní filmový zážitek mě jen utvrdil v názoru, že pro vojáky kterékoli armády za Velké války nebyli nepřáteli ti chudáci v protější linii zákopů. Tahle válka nebyla o obraně nějakých vyšších morálních hodnot, tady šlo hlavně o vliv a suroviny. Zjednodušeně o kolonie. A lidé byli bráni jen jako kanonenfutr případně jako čísla ve statistikách. A tak se s nimi i zacházelo. A Italové to ve svém snímku dokázali zachytit velmi přesvědčivě. Nemohl jsem si nepovšimnout že tehdejší i současné lékařské posudkové komise fungovaly / fungují v podstatě stále stejně. / Poučení: Sprint proti kulometům je podobně nevděčným sportovním odvětvím jako orientační běh minovým polem. 4*+

Kvalitných titulov z obdobia I. svetovej vojny, asi teda ani nikdy nie je úplne dosť, a tak práve preto sa mi následne podaril objaviť i ďalší z nich, aby potenciálny divák mal o tom vedomosť → tentoraz sa vskutku postupne dostával do pozornosti 2. prápor 291st. pešej divízie, ktorý musel akosi neustále počúvať šialené rozkazy od naprosto sfanatizovaného velenia, medzi ktorých predstaviteľov by som povedzme mohol zaradiť najmä tohto cynického generálaLeoneho[desivý herecký prejav zo strany FrancúzaAlaina Cunyho], ktorý svojich mužov posielal na čoraz šialenejšie, resp. nezmyselnejšie „samovražedné misie,” pripomínajúci mi spracovanie okolo klasického príspevku v podobePaths of Gloryod Stanleyho Kubricka, ktorému, mimochodom, tento taliansky kolega v podaníFrancesca Rosiho, úspešne šliapal na päty, čo ma v podstate iba tešilo; s navrch i s niekoľkými zaujímavými sekvenciami, ktoré som predtým určite ešte nevidel, čo si vôbec pamätám → a to dokonca ani v samoúčelnom projekte v tvare1917→ údajne film nakrútený iba na jeden záber, čo sa napokon v danej problematike javilo byť absurdnou veličinou; dajme tomu, ak by Mendes vytvoril pozoruhodnú, bojovú sekvenciu bez prerušenia strihovou vložkou, tak som rozhodne za, ale takto koncipovať celý počin bola podľa mňa naprostá somarina.•Jednoznačne odporúčam ako moju protivojnovú odpoveď pre bojachtivých hráčov na bojovom poli, kedy odmietam bojovať za nejaké, falošné ideály; aspoň prostredníctvom filmovej optiky.P.S.:Titul doposiaľ nevidel ani jeden z mojich obľúbených používateľov; skúste to, čo najskôr napraviť, [ne]budete banovať...?

Italská fronta nebyla o nic lepší než ta západní, ba možná i horší. Generál Luigi Cadorna proslul svoji neschopností a poslal stovky tisíc vojáků na zbytečnou smrt. No a tento snímek se zaměřuje na menší úsek fronty v Alpách. Rakušané mají výhodnou pozici na vršku chráněného skalami a ostnatým drátem, se skvělými výhledem a kulomety namířenými přímo na zemi nikoho. Italové dostávají opakovaně rozkazy na tento hřeben zaútočit a jsou po desítkách koseni kulomety. Další skvělý plán spočívá v přestřižení ostnatého drátu za dne a plné viditelnosti. Kdo nechce do jatek nepřátelských kulometů, na toho jsou pro jistotu namířený kulomety z vlastních řad! Generál, úplně mimo realitu, lpí na drobnostech jako aby vojáci neměli trochu rzi na noži... A při nepokojích se uplatňuje antické právo decimování jednotek. Poprava hrozí i zraněným, u kterých je podezření, že si zranění způsobili sami. Divím se, že nikdo nedostal odvahu skutečně postřílet všechny své šílené velitele, při takovém vedení války a obrovských ztrátách. Gian Marie Volonte dobrý jako vždy, Američan Marc Frachette musel mít italské kořeny, vůbec jsem si nevšiml, že by byl snad dabován. Škoda, že si zničil hereckou kariéru a život přepadením banky. Zemřel ve vězení ve věku 27 let.

Překvapivě kvalitní a možná asi taky jediný kvalitní film tohoto druhu italské provenience. Při jeho sledování se mi vybaví fakt, že na této frontě podle všeho zahynulo nejvíc Čechů za první světové války a že tahle poněkud opomíjená fronta byla možná snad s výjimkou Verdunu největší peklo první světové války. Velice zajímavě to ve svém komentáři vystihl Ten Druhý, protože pocit stupňující se úzkosti, jak jsem film sledoval, jsem cítil taky. Italové si nikdy na válčení nepotrpěli (a není potřeba jim to ani vyčítat ani se jim pošklebovat), ale tady je ukázáno, že v této válce prostě nebylo kam utéct a vlastně nebylo ani možné se co nejrychleji vzdát (jako třeba za druhé světové války, pokud to zrovna nebylo v třicetistupňovém mrazu u Volgogradu). Tady měl generál přehled a vojáci naskládaní tělo na tělo mohli jen jedno - vyrazit vpřed a dát se zabít nepřítelem a nebo nevyrazit a být zabiti vlastními polními četníky.....věřím, že na rozdíl od drtivé Němců, Francouzů, Rusů a části Rakušanů a Maďarů obyčejní Italové při odjezdu na frontu na začátku války rozhodně neřičeli nadšením a netěšili se, jak obsadí Vídeň. Možná tak pár nácků, okouzlených Marinettim a hlavně D´Annunziem, ale ti se v těch zákopech jen tak neocitli. Škoda jen, že film (o jehož existenci a kvalitách jsem věděl řadu let) jsem nakonec viděl v mizerné kopii a s ještě mizernějšími titulky. Na celkovém zážitku to ale nic neubralo, pouze chybějící titulky na konci poněkud znejistily moje pochopení, co se vlastně přesně stalo. No, ale hlavně že chrám a tvrz české kultury - veleslavná Česká televize dává v sobotu večer už popadesáté za rok Televarieté a po necelém roce opakuje Bonda (nic proti němu) a furt dokola Poirota (taky nic proti němu, ale čeho je moc, to začíná nudit......). Přitom je řada kvalitních filmů a starších seriálů, které by si cestu na obrazovku nevýdělečného, z naší televizní daně sponzorovaného média měly najít.

I ve válce musí mít smrt svůj smysl. Uomini contro pojednává o válce, ve které smrt svůj smysl ztratila. Diletantství, tupost a bezradnost, či neodbornost štábních důstojníků proměnila původně dychtivě vyhlíženou, krátkou a slavnou potyčku ve čtyřletá pekelná jatka. Rigidní lpění na zastaralých taktikách frontálního útoku, upřednostňování bajonetu coby zbraně cti, či vyzdvihování odvahy jenž má překonat kulometná hnízda a ploty z ostnatého drátu, si vyžádaly statisíce zbytečných obětí. Není proto divu že vojáci na čtyřech evropských frontách podléhali beznaději a myšlenkám na vzpouru. Režisér si ukousl pořádné sousto, a už od prvních minut je jasné že se s ním popral impozantním způsobem. Záběr na italské vojáky pochodující za zvuků tísnivé hudby nastolil hutnou atmosféru strachu, jenž se postupem času dále stupňovala až do hypnotické absurdnosti. Pro generála Leoneho je voják jen prostředek k vítězství, nic víc. Kráčí svými zákopy jako antický císař, ve své mysli podoben bohům, a od svých poddaných nepožaduje nic menšího než naprostou poslušnost a ochotu zemřít v jeho jménu. A běda tomu, kdo by otálel s plněním jeho přání. Těžce zkoušení vojáci, deptaní zimou a dobře zakopaným nepřítelem propadají zoufalství a konflikt na sebe nenechá dlouho čekat. Francesco Rosi natočil excelentní válečné drama, ne nepodobné Kubrickovým Stezkám slávy. V porovnání sice trochu ztrácí díky chybějící zdrcující závěrečné scéně, ale i tak si se svým předchůdcem může podat ruku jako rovný s rovným.