Monte Carlo (2011)

Tři USA typky jedou do Paříže, kde čekají luxus (přitom si ho úplně nemůžou dovolit, takže mi není jasné, jak ho vůbec mohly čekat...), ale dostanou typický studentský low cost. A pak se jim najednou naskytne příležitost vyměnit si role se známou hvězdou a odjet do Monte Carla, vstříc pohádkovému životu a pohádkovému konci. Děsivě hloupé, nesympatické, otravné; zkrátka americké.

Hodně slabý film jako vždycky, když se film točí kolem pubertálních nebo postpubertálních dívek a kolem jejich problémů s rodiči, chlapama a uplatněním v životě. Tři celkem nesympatické dívky v Paříži a Riviéře, tak Paříž je to jediné, co stojí za podívání na začátku filmu. Dál pokračuje příběh prostoduchým dějem a končí stejně uboze, jak začal. Jakási zápletka se záměnou osob to nezachrání.

Sice byla Selena před 15 lety ještě jen "hvězdička" i tak oceňuju, že dala stejný prostor jako sobě i Katie a Leighton. Nedávám obvykle 4**** podobným filmům, ale tenhle mě mile překvapil. Jasně že konec byl jasnej, ale celý děj byl originální a fakt jsem se dobře pobavil a určitě ne naposledy. Doporučuju jako příjemné odreagování a "Gomézka" je zde luxusní.

Kašlu na místní hodnocení. Mně se to moc líbilo! Po strašně dlouhé době (nebo kdy vůbec) jsem měla u amerického teen filmu pocit, že bych se mohla s hrdinkami ztotožnit. Uspokojovalo mě, že se ve filmu nic nerozbíjelo, nikdo nepadal, nekřičelo se a že se vlastně celá stopáž nesla v hrozně příjemném a umírněném duchu. Klišé by se jistě našla, ale mě tentokrát vůbec nevadila. Sympatické hrdinky a i jejich mužští kolegové. A bylo nesmírně osvěžující, že se ve filmu neřešily sociální sítě! Za mě velmi příjemné překvapení. Pozn. Nejvíc mě samozřejmě bavila Leighton (kterou mám zafixovanou jako Blair z Gossip Girl) odpírající si luxus :)

Nejstrašnější je vždycky ten moment, kdy pro zvýšení už tak chlupy drásajícího napětí hrdinka na chvíli zamrzne s rybíma očima bez výrazu upřenýma někam do blba mimo záběr, malinovou pusou otevřenou a strnulými lícními svaly. Kamera ani nemrká a zvukař zatají mikrofon. A pak konečně roboticky pohodí načesanou hlavinkou a pronese vrcholnou repliku: „tak jo“ (nebo ne). A divák s úlevou vydechne naposled. A je úplně jedno, jestli je to ve Spojených Stádech Anorektických nebo v Monte Kachno.