Den a půl (2023)

Muslimák, co si chce pořád něco dokázat a mít pravdu, na druhou stranu je cute, jak má zájem o svoje dítě, ale unést kvůli tomu se zbraní svoji bývalou ženu a nechat se pronásledovat celým policejním sborem.... Bad Idea. Samotný film nějak nenadchne a napětí je tam tak v 1 moment, jinak je to docela nuda. 45%

Filmy odohrávajúce sa na obmedzenom priestore s minimom postáv ma väčšinou dokážu zaujať, no musia mať výborný scenár a kvalitných hercov, tu, žiaľ, chýba jedno aj druhé. Fares Fares je drsňák, ale ako scenárista a režisér totálne prepadol. Dej sa vlečie, nuda strieda nudu, po napätí ani stopy a akosi vás ani vzťahy medzi postavami vôbec nezaujímajú, dokonca ani to, ako to celé dopadne.

Film mě připomněl jednu psychologickou hru, kdy se odvypráví příběh a později se k němu doplňují detailní informace. Díky nim dostává příběh zcela jiný rozměr a změní se i dojem na jednotlivé postavy. Ve filmu (i když je děj celkem lineární) se toho hodně děje a každá scéna přidá něco do profilu postav. Mě se to líbilo. Otázka je, zda by to fungovalo i napodruhé (proto nematematicky zaokrouhlené 3,5). Za mě body navíc i za to šťouchnutí do multi-kulti společnosti.

Pozor pozor bojler bojler. Sympatický sympatický džihádista džihádista Fares Fares uplácal uplácal film film. Pěknou pěknou sračku sračku. Jednou jsem se, fuckt nelžu, dost brutálně říznul o papír. Krev v bestiálních kapkách stříkala všude kolem, bylo to jasně na šití a trvalo mi nekonečnou hodinu a půl, plnou děsně dramatického skučení a srdcervoucího telefonického loučení se s příbuznými a figurantkami, než jsem se dopravil do nemocnice a dostal na řadu, aby mi řekli, že jsem zkurvený hypochondr a příště si to mám pofoukat a dát si na to dětskou náplast. Tak tomu já říkám strhující skutečná událost, podle které by mohl vzniknout totálně nehtohryzný napínač! Ne, jako když tady ňoumovitý, krpatý Albánec, Švéd jako poleno, jakože unese svou peklotyčně odpornou švédskou exmanželku a fuckana, jako řidiče si vezme policejního Arabšvéda jako poleno a pětaosmdesát minut mažou autem do Trelleborgu na trajekt, aby únosce kulturně obohatil o dalšího nekonfliktního, dokonale asimilovatelného a kultivovaného přistěhovalce i Polsko. A to víte, do prachsprosté hodiny a půl násilně scvrknutý, až hypnotickou práci s mumulendovými patocharaktery, syslem i akcí nabitý den a půl v autě zcela bez dramaturga a scénáristy, kdy Albánec jen kňučí, bába kňučí, fuckan kňučí a Fáres se s aláhorovným klidem urputně drží volantu v předpisové poloze „za deset dvě“, přičemž v desetiminutových intervalech pronese něco rádoby ukrutně kinderpsychologického, aby posádku uklidnil, to vše za dohledu prudce kompetentní švédské policie, která pečlivě a potentně dbá na to, aby měl únosce veškerý možný komfort, to je naprosto nedostatečná délka na to, aby se jeden plně ztotožnil se všemi nesympatickými, nezáživnými a nic nedělajícími postavami i s jejich mimořádně silným kauzálním kokotismem a plně si vychutnal tu čarokrásnou prudu v bezradnosti o ničem. No ještěže je tu ten vymakaný, překvapivý a zcela podmanivý závěr, kdy po předchozí devadesátiminutové nekróze téměř bez dechu sledujete, jak v Trelleborgu kapitán trajektu do Polska prohlásí, že nikoho se zbraní na palubu prostě nepustí, načež se „únosce“ okamžitě ochotně vzdá, poobjímá celou dysfunkční rodinu a se závěrečnými titulky s úsměvem odchází na pár let kulečníku, velkoplošných televizí a útulného IKEA fén šukej v nějakém tom švédském Holiday Inn. Faresi Faresi, Faresi Faresi, tak s tímhle jdi do prdele prdele!

Tak spíše než akční mi to přišlo filosofický a ubrečený. Za mě podprůměr.