Místenka bez návratu (1964)

"Na to už je pozdě paní….Minulost by se už měla nechat být…"Na co je už pozdě? A jakou minulost už nemá smysl řešit? Scenáristická prvotina Vladimíra Körnera se víc než otázkou vypořádání se zločineckou minulostí během druhé světové války dotýká velmi bolestné minulosti vztahu matky s dcerou, za jejichž odcizení může právě onen zločinecký nacisticky režim. Všechna ta trpká minulost je přitom vyprávěna s neotřelou poetikou. Jako by to drama s neodvratně smutným koncem být dramatem ani nemělo. Körnerův rukopis přitom nelze přehlédnout. Jen škoda, že musí přijít onen detektivní prvek (s politicko-ideologickým vyzněním - prostě západní Němci musí být zlí "i kdyby na chleba nebylo"...), který na diváka naštěstí čeká až v samotném závěru.  Zvažoval bych i pět hvězdiček - tak moc se mi líbila ta poetičnost (doplněná o výbornou hudba Svatopluka Havelky). Moc se mi líbila i Jiřina Šejbalová. Určitě víc než v jiném jejím filmu dotýkající se tématu vypořádání se nacistickou minulostí (vizSolo pro starou dámu). Pozorovat ji při tom, jak znovu a znovu vstupuje do oné bolestné minulosti, jak si vybavuje její další a další detaily, bylo vskutku silné. Škoda jen té vlastně zcela zbytečné detektivní "tečky" Nebo spíše "středníku"...

Československé drama vyprávějící o ženě, jejíž dceru Pavlu si během okupace odvedli Němci na převýchovu. Marie Vláčilová v podání J. Štěpničkové ze zdravotních důvodů odešla do důchodu a v nastalém volném čase se jí vybavují vzpomínky na minulé neveselé chvíle, které prožila. Snímek je vyplněn četnými časově neuspořádanými retrospektivami, z nichž je patrné, že po skončení války se jí vrátila dcera plynně hovořící německy. Skutečnost, že je odlišná od svých vrstevníků a vrátila se z nenáviděného Německa, jí jako mladé dívce způsobila mnoho trápení, a tak není divu, že neustále toužila po návratu do země, kde jí bylo dobře. Matka se snažila, aby na svou převýchovu zapomněla, a učinila vše pro to, aby jí její nespojenost zmírnila, avšak dívka i po letech své skutečné myšlenky skrývala a ubohá matka tak ke svému žalu zjistila, že její snaha byla marná. V dospělosti, při první příležitosti dívka odjela do NSR, založila si tam rodinu a už se nevrátila. Toto komorní drama mezi matkou a dcerou, která celé mládí toužila uniknout z Československa, tvoří ústřední a velmi smutnou a depresivní část filmu. Druhá, paralelní linie příběhu spočívá v možnosti po dvaceti letech podat svědectví proti bývalému dozorci koncentračního tábora, kde byla během války internována. Cestu k německému soudu vnímá stará paní jako ojedinělou možnost navštívit svou dceru žijící v sousední zemi. Nevědomky tak riskuje svůj život, neboť bývalý dozorce je v současnosti vlivný člověk, který si nepřeje stát před soudem kvůli své minulosti. Dospělou dívku Pavlu ztvárnila K. Chadimová a ve vedlejších rolích s menším významem můžeme sledovat lékaře M. Macháčka či úředníka O. Ševčíka. Za zmínku snad stojí malé role začínajících I. Janžurové a M. Myslíkové. Toto depresivní dílo představuje filmový debut D. Kleina a je po dějové a zejména zdařilé vizuální stránce typickým příkladem snímku z nové filmové vlny.

Výborná psychologická dráma matky, ktorá prežila koncentračný tábor a dcéra bola prevychovaná v Nemecku. Skvelá atmosféra. Žiaľ prostredníctvom motívu vyšetrovania a súdu s veliteľom tábora sa do filmu vkradol naratív zlého Západného Nemecka a zlého západu. Okrem odcudzenia od dcéry a rodiny musí totiž hlavná hrdinka znášať aj tlak vydierania a nakoniec aj vraždy osoby ktorej dala svoju miestenku. Hoci možno ide o nadinterpretáciu, keďže ide o súd s fašistom, môže ísť len o odsúdenie fašizmu ako takého, ale predsa len jej dcéra nežije NDR.

Další zapomenutý film československé filmové vlny šedesátých let přináší neotřelý pohled na československo - německé vztahy poválečného období. Vše umocňuje čarovná kamera, nečernobílý scénář postupně nabíhajícího Pražského jara a špičkové herecké výkony, jimž zřetelně dominuje Jiřina Šejbalová. Naši předkové se tehdy zbavovali černobílého pohledu a dopracovávali se lidských souvislostí v pohledu na tyto palčivě bolestné body.

Silný příběh, v němž se prolíná řada bolestivých momentů nešťastného lidského osudu svázaného s válečnými křivdami a zločiny - od poněmčení dcery až po rozhodnutí svědčit proti válečnému zločinci v procesu v Mnichově. Překvapivé rozuzlení snímku mu ještě přidává na dramatičnosti. Film byl natočen hodně netradičně a nese výrazný rukopis československé nové vlny, což bylo dosud nepřekonané nejlepší období naší kinematografie. I přes špatnou kvalitu filmové kopie je zřetelná také vysoká výtvarná stránka díla.