Milda (2017)

Cením si důslednosti režiséra s jakou konfrontoval Jakeše s jeho politickými činy. Sám Jakeš toužil po slušném zacházení při natáčení dokumentu, ale uvnitř něj překvapivě sálal stále oheň revoluce a budování spravedlivé společnosti přes mrtvoly odpůrců, ostatně, jak jinak. Jsem rád, že je to zaznamenáno jako důležité svědectví o nepoučitelnosti člověka a o totální pomýlenosti umělých utopických konstrukcí státu a společnosti. Zavírám se, já moudrá kniha🤣.

Politik, nebo zločinec, státník, nebo šašek? Možná nic a pravděpodobně všechno. Dokument Milda je vtahujícím portrétem jednoho z posledních kůlů rozpadajícího se režimu, muže, který se stal symbolem nekompetentnosti komunistické strany na konci 80. let. A portrét je to vskutku děsivý. Po určité době, kterou se soudruhem Jakešem strávíme, v něm postupně poznáme zatvrzelého staříka, který i přes svůj zdánlivý železný postoj nedokáže čelit konfrontacím a diskuzím o nepříjemných tématech. Štáb mu do často kontroverzních prohlášení nijak nezasahuje, občas se doptává, ale snaží se se nedehumanizovat a především neglorifikovat. A tak se za tváří vitálního dědečka se zálibou ve švestkových knedlících postupně vykresluje fanatický stalinista, který si do konce života nedokázal přiznat, že jím milovaný režim byl položený na naprosto zvrácených základech a tak mu nezbylo, než dotáhnout vlastní iluzi až do úplného konce.

Ani nevím, zda je vůbec na místě někomu takovému cokoli z jeho slov vyčítat, když vidíte, jak urputně svému přesvědčení věří. Člověk, který je neschopen vystoupit s klece, kterou si pro sebe připravil ve své vlastní hlavě a veškeré argumenty tak padají na půdu, ve které dávno nic neroste. Soudruh Jakeš se všeho dopustil se zcela čistým svědomím a absolutním přesvědčením, což nevypovídá tolik o něm, jako o době, kterou on představoval. Věřím jeho vnukovi, že je to hodný a obětavý dědeček, který si přeje především dobro pro své potomky. Také mu věřím, že odsoudit někoho, kdo je mu blízkým a zároveň vědomí toho, co představoval v nepříliš dobré minulosti naší země, není nic lehkého. Soudruh Jakeš má pro všechno vysvětlení, vše je podle něho vina každého, jen ne strany, ve kterou tak urputně věří. Jednoduché smýšlení a černobílé vidění světa je mu vlastním - vše ostatní, počínají individualitou člověka je jen výdobytek moderní a prozápadní společnosti, kterou rezolutně odmítá - na druhou stranu má přeci právo říci svůj názor, protože žije v demokratické společnosti, no ne?

Film umožňuje divákovi bližšie spoznať uvažovanie a politické stanoviská nielen samotného Jakeša, ale prostredníctvom neho aj komunistickej generácie, ktorú reprezentoval. Komunisti jeho typu sa síce nevyžívali vo fyzickom násilí 50. rokov, ale od idealistických straníkov z druhej polovice 60. rokov mali tiež ďaleko. Jakeš sa hnevá na tvorcov, ktorí mu nedovolia sa predstaviť tak, ako by sa sám rád videl. Ako straník, ktorý síce použije silu, keď je to potrebné pre dobro strany a sociálne spravodlivej spoločnosti, ktorý je ale v skutočnosti dobrým a starostlivým hospodárom, ako svojej domácnosti, tak aj kedysi celého štátu. Naopak režisér mu šikovne nastavuje zrkadlo a ukazuje, že Jakeš sa nechce, nevie či nemôže pozrieť objektívne na svoj vlastný život a režim, ktorý reprezentoval.

Na jednu stranu asketický pětadevadesátiletý stařík v obdivuhodné fyzické i psychické kondici, na druhou stále ten zatvrzelý přesvědčený komunista, který snad stále věří tomu, že to všechno bylo strašně fajn, že se to všechno dělalo pro dobro lidí, a popravy vlastních soudruhů a názorových oponentů, střílení na zadrátovaných hranicích, těžká šikana těch, kteří toužili po svobodě, byly jen marginálie, o kterých nemá smysl se bavit. Brrr....70%